Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti SWISS FUNDS, a. s., sídlem Školská 689/20, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou, sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. července 2025 č. j. 27 C 518/2024-60, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Kateřiny Jašekové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Dále stěžovatelka podle § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu žádá o projednání svého návrhu mimo pořadí a bez zbytečného odkladu.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se z titulu smlouvy o úvěru domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 6 022 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce uložil z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit vedlejší účastnici částku 3 900 Kč s příslušenstvím (výrok II) a na náhradě nákladů řízení částku 9 893,50 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru, které stěžovatelka (jako úvěrující) s vedlejší účastnicí zavřela, jsou neplatné, neboť vedlejší účastnice sice úvěruschopnost vedlejší účastnice zkoumala, avšak k jejich uzavření neměla přistoupit, protože vedlejší účastnice dostatečnými prostředky ke splacení úvěru nedisponovala.
4. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a tudíž je nepřezkoumatelné. K tomu uvádí, že v soudním řízení popsala a důkazy doložila, jak zkoumala úvěruschopnost vedlejší účastnice. Konkrétně tak měla učinit na základě ověřených měsíčních příjmů a k tomuto tvrzení předložit výpisy z účtu vedlejší účastnice za období předcházející 3 měsíce před poskytnutím každého ze tří úvěrů. Z nich podle stěžovatelky plyne, že příjem byl natolik vysoký, že i s ohledem na její výdaje byla schopna úvěr splatit, což potvrzuje i to, že předcházející úvěry vždy řádně a včas splatila. K tomu dodává, že soudu popsala způsob zjišťování výdajů a blíže rozvádí, jakým způsobem bonitu vedlejší účastnice zjišťovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností neměly být úvěry poskytnuty, naopak bylo prokázáno, že vedlejší účastnice byla úvěruschopná. Opačný závěr okresního soudu, který vyšel z bankovních výpisů, nemá žádnou oporu.
5. Současně stěžovatelka argumentuje, že okresní soud měl úvěruschopnost vedlejší účastnice zkoumat vždy ke každé úvěrové smlouvě samostatně. Namítá, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023; má za to, že v nyní posuzované věci bylo postaveno najisto, že vedlejší účastnice byla schopna převzaté úvěry splatit, což se také s výjimkou posledního stalo. Dovolává se i rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 14 C 175/2024, podle které není třeba činit další kroky k posouzení úvěruschopnosti v případě opakovaného čerpání finančních prostředků a jejich hrazení. Namítá i to, že z napadeného rozsudku není zřejmé, zda okresní soud provedl navržené důkazy, případně proč je neprovedl. Dále vytýká okresnímu soudu, že nevzal v potaz druh jejího podnikání (poskytování mikroúvěrů pro spotřebitele), kladl na ni nepřiměřené požadavky, a fakticky jí tak znemožnil výkon podnikatelské činnosti (jejímž hlavním znakem je dosahování zisku).
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek neměla k dispozici.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
9. Stěžovatelka neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnici s ohledem na její finanční situaci neměl být spotřebitelský úvěr vůbec poskytnut, k němuž uvedený soud dospěl na základě výpisů z účtů (zjevně tedy na základě příjmů a výdajů vedlejší účastnice, které se z nich podávají). Možná nesprávnost takového závěru opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, ani kdyby o bagatelní věc nešlo, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. Argumentuje-li stěžovatelka tím, jakým způsobem úvěruschopnost vedlejší účastnice prověřovala, Ústavní soud připomíná, že napadené rozhodnutí je postaveno na tom, že s ohledem na výsledky tohoto prověřování neměl být úvěr poskytnut. Tvrzení, že finanční situace vedlejší účastnice nebránila v poskytnutí úvěru, stěžovatelka opírá konkrétně jen o argument, že vedlejší účastnice nesplatila pouze poslední úvěr. Taková skutečnost však závěr okresního soudu nečiní chybným, natož pak zjevně "neudržitelným", a to již jen z toho důvodu, že všechny tři smlouvy byly uzavřeny krátce po sobě. Nelze ani přisvědčit tomu, že by právní názor okresního soudu kolidoval s tím, k čemu dospěl Nejvyšší soud v rozsudku uvedeném stěžovatelkou.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. Domáhá-li se stěžovatelka postupu podle § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, činí tak nepřípadně, neboť uvedené ustanovení se týká řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony a žádný důvod k postupu podle § 39 téhož zákona zjištěn (a ani tvrzen) nebyl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu