Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti a) Františka Žemličky a b) Dagmar Žemličkové, zastoupených JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem s místem výkonu advokacie Orlická 163, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. srpna 2010 č. j. 18 Co 283/2010-492, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení a Okresního soudu v Chrudimi, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují se závěry rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 4. 2009 č. j. 10 C 263/2006-408, jemuž vytýkají nedostatečné zjištění skutkového stavu projednávané věci a dále nedostatky v jeho odůvodnění, neboť soud prvního stupně se prý nezabýval jejich argumenty a námitkami vznesenými v průběhu řízení před nalézacím soudem a z těchto výše uvedených důvodů považují rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. K výzvě soudu, který jim uložil nedostatky jejich odvolání odstranit ve stanovené lhůtě, stěžovatelé uvádějí, že ve svém odvolání nemohli uvést žádný konkrétní odvolací důvod, neboť jejich pouze obecně formulovaný nesouhlas s právním závěrem soudu prvního stupně nebylo možné konkretizovat z toho důvodu, neboť právní závěr v rozsudku okresního soudu chybí. Protože se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v žádném ohledu nezabýval a nevypořádal s tvrzeními a argumenty stěžovatelů, nemohli vyhovět výzvě soudu a tyto argumenty v odvolání specifikovat.
Podle názoru stěžovatelů odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu neměl soud po stěžovatelích "spravedlivě požadovat, aby je hledali a navíc doplňovali" ve smyslu výzvy soudu. Za nespravedlivou považují stěžovatelé skutečnost, že odvolací soud jim z důvodu neodstranění vad odvolání "odepřel přezkum jejich opravného prostředku".
Před Okresním soudem v Chrudimi bylo pod sp. zn. 10 C 263/2006 vedeno řízení o zaplacení částky 4 250 000,- Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatelé vystupovali v procesním postavení žalovaných ad 1) a ad 2) žalobního návrhu. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 17. 4. 2009 č. j. 10 C 263/2006-408 žalobě Mgr. Stanislava Zborníka vyhověl. Stěžovatelé předmětný rozsudek napadli podáním označeným jako odvolání.
Na č. l. 467 spisu je založeno sdělení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích s pokynem adresovaným okresnímu soudu, aby stěžovatelům zaslal výzvu k odstranění vad podání, neboť jejich odvolání proti rozsudku ve věci samé zejména postrádá vylíčení uplatněného odvolacího důvodu.
Usnesením ze dne 1. 12. 2009 č. j. 10 C 263/2006-469 (které nabylo právní moci dne 2. 2. 2009) Okresní soud v Chrudimi stěžovatelům uložil, aby ve lhůtě 20 dnů od obdržení usnesení uvedli, v čem spatřují nesprávnost právního závěru soudu a řádně vylíčili odvolací důvod. Usnesení bylo dne 2. 12. 2009 doručeno právnímu zástupci stěžovatelů. Protože na výzvu soudu k odstranění vad odvolání nebylo ze strany stěžovatelů či jejich advokáta nijak reagováno, odvolací soud usnesením napadeným ústavní stížností odvolání stěžovatelů odmítl.
Stěžovatelé namítají údajné porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces, aniž berou v úvahu, že článek 36 odst. 1 Listiny explicitně uvádí, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Jinak řečeno, každému subjektu je garantován přístup k soudu k hájení jeho subjektivních práv a oprávněných zájmů při splnění konkrétních náležitostí a dodržení stanovených procesních pravidel. K tomu, aby neznalostí procesních předpisů neutrpěl účastník řízení újmu na svých procesních právech, je v případě vadného, tedy neúplného, nesrozumitelného a neurčitého podání stanovena povinnost soudu poskytnout účastníku řízení příslušné poučení a vyzvat ho, aby soudem vytčené vady podání ve stanovené lhůtě odstranil a současně ho poučit, jak je třeba doplnění či opravu podání provést.
V projednávané věci stěžovatelé netvrdí, že by soud tuto svoji zákonnou povinnost (§ 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") nesplnil. Z obsahu ústavní stížnosti se rovněž nepodává, z jakého důvodu stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce na tuto výzvu soudu nijak nereagovali a zůstali zcela nečinní, a to za situace, kdy o následcích nesplnění podmínek výzvy ve stanovené lhůtě byli řádně poučeni. Lze konstatovat, že výzva soudu byla zcela konkrétní a srozumitelná jak v otázce specifikovaných vad odvolání, tak i ve způsobu jejich odstranění. Jestliže stěžovatelé zůstali i přes vytčené vady odvolání zcela pasivní, odvolacímu soudu nezbylo, než jejich odvolání odmítnout. V tomto postupu odvolacího soudu neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
Postup stěžovatelů, resp. jimi zvoleného advokáta, který stěžovatelům poskytoval právní pomoc od počátku řízení před soudem prvního stupně, je tak zcela nelogický. Z klasické právní zásady "vigilantibus iura scripta sunt" vyplývá procesní požadavek, aby každý účastník soudního sporu střežil svá práva. Bylo povinností stěžovatelů, aby jimi podané odvolání splňovalo zákonem požadované náležitosti a aby vyhověli výzvě soudu k odstranění vad podání.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 , nález sp. zn. I. ÚS 398/04 ). Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (nález sp. zn. III.
ÚS 23/93 ).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obou stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu