Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ZNALEX, s. r. o., sídlem V Jámě 5/699, Praha 1, zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. 25 Co 185/2016-36, proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 17. prosince 2015 č. j. 7 C 40/2004-1582 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2013 č. j. 23 Co 443/2013-834, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a 1) města Beroun, sídlem Husovo nám. 68, Beroun, a 2) Květoslava Šebely, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") k odvolání prvního vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalovaného) změnil shora uvedeným usnesením ze dne 30. 9. 2013 usnesení Okresního soudu v Berouně (dále též jen "okresní soud") ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 C 40/2004-805, jímž byla stěžovatelce přiznána za podaný revizní posudek a jeho doplnění odměna (dále jen "znalečné") v celkové výši 53 361 Kč, tak, že stěžovatelce přiznal znalečné v celkové výši 43 076 Kč.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost z důvodu předvídaného ustanovením § 229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť měla za to, že první vedlejší účastník nebyl vůbec oprávněn odvolání proti usnesení soudu první instance podat. Její žalobu pro zmatečnost však okresní soud rubrikovaným usnesením zamítl s odůvodněním, že byla podána proti nemeritornímu rozhodnutí, což občanský soudní řád nepřipouští. K odvolání stěžovatelky krajský soud výše identifikovaným usnesením ze dne 16. 5. 2016 usnesení okresního soudu potvrdil; odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobu pro zmatečnost je možno podat pouze proti meritornímu rozhodnutí, dospěl však k závěru, že stěžovatelka není osobou oprávněnou žalobu pro zmatečnost podat.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala své přesvědčení, že první vedlejší účastník nebyl oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, jímž jí bylo přiznáno znalečné, a pokud krajský soud na základě tohoto odvolání rozhodl o snížení znalečného, porušil dle názoru stěžovatelky jí výše dovolávaná ustanovení ústavního pořádku České republiky. Dle mínění stěžovatelky je totiž řízení o určení výše znalečného samostatným správním řízením (byť vedeným občanskoprávním soudem), přičemž účastníkem takového řízení je pouze daný znalec, nikoliv účastníci řízení, ve kterém byl znalec ustanoven. Na podporu svých argumentů stěžovatelka odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03 (U 22/31 SbNU 339) a ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587).
5. Nadto stěžovatelka namítá, že napadené usnesení krajského soudu ze dne 30. 9. 2013 je třeba označit za rozhodnutí překvapivé, neboť odvolací soud rozhodoval bez její účasti.
6. Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů vydaných v řízení o její žalobě pro zmatečnost pak stěžovatelka namítá, že nelze přijmout závěr krajského soudu, že nebyla účastnicí řízení o znalečném, pročež není osobou oprávněnou k podání žaloby pro zmatečnost. Krajskému soudu přitom stěžovatelka rovněž vytýká, že se nikterak nevypořádal s jejími odkazy na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu (a pokud odkázal na některá jiná rozhodnutí, zcela pominul závěry usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3450/14 ).
7. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že řízení před obecnými soudy, týkající se jejího znalečného, je jako celek třeba pokládat za nespravedlivé.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání (s níže uvedenou výjimkou) příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné opravné prostředky pro ochranu svých práv.
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Za zjevně neopodstatněnou je možno považovat mimo jiné takovou ústavní stížnost, ve které stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzené via facti pouze tytéž námitky, se kterými se řádně již vypořádaly soudy v předchozím řízení (přičemž stěžovatelka vůči argumentaci obecných soudů již žádnou dosud nevyslovenou oponenturu v ústavní stížnosti nepředkládá), jak je tomu i v projednávané věci.
11. Stěžovatelka totiž v prvé řadě přehlíží, že se krajský soud (oproti opačnému tvrzení stěžovatelky) řádně vypořádal s jejími odkazy na usnesení sp. zn. I. ÚS 360/03 a sp. zn. III. ÚS 292/05 , když odkázal na nález ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14
(N 66/76 SbNU 895) a na nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12
(N 11/68 SbNU 169), ze kterých vyplývá, že odvolání účastníků řízení proti rozhodnutí soudů o určení výše znalečného představuje běžnou praxi. Pokud přitom stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že pominul závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 3450/14 , postačí konstatovat, že její odkaz na toto rozhodnutí není případný, neboť v něm bylo konstatováno toliko to, že rozhodnutím, jímž je účastníku řízení stanovena povinnost uhradit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem, nemohou být zasažena základní práva účastníka řízení, resp. že proti takovému rozhodnutí nemůže směřovat důvodná ústavní stížnost.
12. Ačkoliv stěžovatelka krajským soudem učiněné odkazy na "jiná rozhodnutí Ústavního soudu" v ústavní stížnosti poněkud bagatelizuje, stojí za připomenutí, že Ústavní soud v těchto nálezech dospěl k závěru, že znalec musí mít možnost se v řízení k otázce znalečného (jeho přiznané výši) vyjádřit a případně mu musí být dána rovněž možnost reagovat na argumentaci vznesenou některým z účastníků řízení, jenž by proti přiznané výši znalečného brojil odvoláním; v opačném případě by došlo k porušení jeho základních procesních práv.
13. V posuzované věci je proto - z hlediska ochrany základních práv - dle názoru Ústavního soudu podstatné toliko to, zda stěžovatelka v předchozím řízení dostala možnost se k otázce (výše) znalečného vyjádřit, či nikoliv.
14. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je přitom uvedeno, že odvolání prvního vedlejšího účastníka (spolu s výzvou k vyjádření) bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 8. 2013 a že se stěžovatelka k tomuto odvolání vyjádřila dne 10. 9. 2013. Tyto skutečnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, pouze namítá, že odvolací soud o znalečném rozhodoval "bez její účasti"; neuvádí však již, jaké další námitky by v případě své účasti v odvolacím řízení vznesla. Ústavní soud tak má za to, že vyjádřila-li se stěžovatelka k odvolání prvního vedlejšího účastníka, není možno považovat usnesení krajského soudu, jímž bylo sníženo její znalečné, za rozhodnutí porušující stěžovatelčina základní práva.
15. Za této situace je nerozhodné, zda krajský soud dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka nebyla osobou oprávněnou k podání žaloby pro zmatečnost, neboť je zjevné, že jí žalobou pro zmatečnost dovolávaná právní ochrana jí byla v dostatečné míře poskytnuta již v řízení o odvolání prvního vedlejšího účastníka, ve kterém měla možnost se k otázce znalečného vyjádřit (opak se z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin nepodává).
16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků - v části, ve které stěžovatelka žádá o zrušení rubrikovaných soudních rozhodnutí - odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Pokud stěžovatelka v závěru petitu ústavní stížnosti žádá o potvrzení, že usnesení Okresního soudu č. j. 7 C 40/2004-805 nabylo právní moci, omezí se Ústavní soud na konstatování, že k vydání takového výroku není příslušný; v této části proto bylo nutno odmítnout ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu