Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Nevíma, zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem Mírové nám. 207/34, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. 8. 2022, č. j. 33 Cdo 267/2022-555, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 11 Co 164/2021-525, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 9 EC 26/2011-497, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložené ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, uložil okresní soud stěžovateli zaplatit částku 191 731,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako cenu díla, které žalobce pro stěžovatele provedl. Okresní soud současně žalobu částečně zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu částečně potvrdil; změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel se podle dovolacího soudu domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Nenapadá totiž v dovolání žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. Dovolací soud uvedl, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Vychází-li proto kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něj vycházet.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu dovolací soud upřel právo na spravedlivý proces, když odmítl rozhodovat o otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu připojil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztahující se obecně k problematice uzavírání smluv. Konkrétnější výtku směřuje stěžovatel k soudu prvního stupně, když uvádí, že nalézací soud dospěl k právnímu závěru, že k uzavření smlouvy mezi účastníky došlo, avšak v odůvodnění jeho rozhodnutí (odst. 42.) uvedl pouze, že se tak stalo "v březnu 2008", aniž by dále rozvedl, jakým právním jednáním k tomu došlo z hlediska naplnění hypotéz ustanovení § 43 až § 45 zák. 40/1964 Sb. Stěžovatel tyto vady namítl v odvolání, avšak odvolací soud se s nimi ve svém zamítavém rozhodnutí nevypořádal.
5. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud nyní neshledal.
7. Jak bylo již výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, a v tomto musí dát Ústavní soud soudu dovolacímu za pravdu, že se stěžovatel zaměřil na polemiku s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu, a to zejména se zjištěným skutkovým stavem, z něhož tyto soudy vycházely. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, který v některých případech odmítá jako vadná dovolání, která vznášejí skutkové otázky, plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [(ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)], uvedlo, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Zároveň není pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, tedy zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a ani sloužit nemůže. Ústavní soud přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavní soud kasačním nálezem poskytuje ochranu těchto práv.
9. Ústavní soud tím však nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, neboť důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu.
10. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, zdejší soud v postupu obecných soudů neshledal. Obecné soudy totiž v odůvodnění napadených rozhodnutí velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěrům o skutkovém stavu věci, který považovaly za prokázaný a ani Ústavní soud nezaznamenal, že by snad skutková zjištění byla rozporu s provedenými důkazy. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatel pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat - pro něj nepříznivý - výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Z obsahu ústavní stížnosti se totiž k napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu podává, že stěžovatel nenabízí vůbec žádnou argumentaci, kterou by zpochybňoval jejich správnost, zákonnost a především ústavnost, přičemž právě a pouze k ochraně ústavně zaručených základních práv slouží ústavní stížnost. V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele.
12. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení splnění podmínek podaného dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani soudů I. a II. stupně, neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout.
13. Závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu