Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 8. 2022, č. j. 36 Co 198/2022-928, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka se dovolává též porušení ústavního principu zakotveného v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy rozhodovaly o záležitosti významné pro nezletilé dítě ve smyslu ustanovení § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), konkrétně pak o návrhu stěžovatelky na změnu místa plnění povinné školní docházky její dcery S. V., jejímž otcem je J. V.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") vyhověl návrhu stěžovatelky a rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 30 P 278/2014-890, určil, že nezletilá bude od 1. 9. 2022 vykonávat povinnou školní docházku v Základní škole X (výrok I.).
4. K odvolání otce ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se návrh stěžovatelky na změnu místa plnění povinné školní docházky ze Základní školy Y do Základní školy X, zamítá (výrok I.).
5. Stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž zejména namítá, že její nezletilá dcera opakovaně vyjádřila přání změnit školské zařízení, a to nejen při jednání soudů, ale i při pohovoru před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Krajský soud však nerespektoval ani její přání a ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí a dle stěžovatelky "rozhodl na základě otcem vyfabulovaných skutečností, které v řízení nebyly doloženy." Stěžovatelka dále poukazuje na okolnost, že napadené rozhodnutí vydal senát složený z předsedkyně JUDr. Jodasové, soudkyně JUDr. Potužákové a soudce Mgr. Matoucha, a to přesto, že se JUDr. Potužáková z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti soudního řízení neúčastnila.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení ve věcech péče o nezletilé v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí - jako v tomto případě - ve věci významné pro nezletilého v intencích ustanovení § 877 občanského zákoníku, resp. ustanovení § 466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají charakter nesouhlasných výhrad vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v předchozím řízení, konkrétně ve vyjádření k otcem podanému odvolání. Lze tak říct, že stěžovatelka s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním opravným prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá prosazení jí předkládaného stanoviska.
8. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o věci významné pro nezletilé dítě, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, k nimiž zdejší soud obecně vzato přistupuje značně rezervovaně, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupř. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 1206/09
ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález
sp. zn. I. ÚS 266/10
ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování vzal uvedené ústavní požadavky a kritéria dostatečně do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu, jímž se stěžovatelka domáhala přemístění nezletilé do školského zařízení v X, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
10. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud při rozhodování kladl důraz - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
11. K námitce stěžovatelky týkající se nerespektování přání nezletilé Ústavní soud považuje za vhodné uvést, že se již dříve vyjádřil k několika aspektům participačních práv dítěte zakotvených v čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy, jejichž porušení se stěžovatelka nyní dovolává. Z ustálené judikatury lze vyzdvihnout nejširší cíl garance těchto práv dítěte, který je možné vytyčit tak, že v řízení týkajícím se dítěte s ním má být zacházeno jako s důležitým subjektem práv, nikoliv jako s pouhým pasivním objektem, o němž je rozhodováno [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 725/18
ze dne 8. 10. 2018 (N 165/91 SbNU 61) či nález
sp. zn. II. ÚS 2866/17
ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535), bod 44]. Ústavní soud již dříve označil svobodně vyjádřený názor dítěte za podstatné vodítko při zjišťování jeho nejlepšího zájmu ze strany obecných soudů. Současně ale zdůraznil, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz, což ovšem znamená, že takto vyjádřený názor nezletilého není možné při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 23 či nález
sp. zn. II. ÚS 2919/14
ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), bod 14]. Z uvedeného vyplývá, že dítě má právo být slyšeno v řízeních, jež se jej týkají, a jeho názoru musí být přikládána patřičná váha, která se odvíjí od věku a rozumové vyspělosti dítěte. Přání dítěte ale nelze označit za absolutní hodnotu (ačkoliv má bezesporu významné postavení), od níž by se soud nemohl odchýlit, pakliže tento krok dostatečně odůvodní relevantními důležitými zájmy, mezi nimiž bude (také v otázce péče či stykového režimu) hrát nejzásadnější roli nejlepší zájem dítěte.
12. Těmto požadavkům krajský soud vyhověl, když zjišťoval názor nezletilé (naposledy v rámci jednání dne 23. 8. 2022), kterýžto názor nicméně zasadil do širšího kontextu, a tedy jej se zohledněním nejlepšího zájmu nezletilé kriticky přehodnotil. Krajský soud přihlédl k tomu, že o neshodě rodičů ve věci přestupu nezletilé do základní školy v X bylo již pravomocně rozhodnuto ke dni 10. 8. 2021, přičemž neshledal, že by v dané věci došlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodnila odlišné rozhodnutí, tj. vyhovění návrhu stěžovatelky. Krajský soud dále zdůraznil zájem na stabilitě výchovných poměrů, vypořádal se s otázkou změny školního kolektivu (související s nástupem na II. stupeň základní školy), zohlednil důležitost stávajících kamarádských vazeb nezletilé i volnočasové aktivity a školní kroužky (srov. rozsudek krajského soudu, body 20, 39-41). Na takto odůvodněném závěru Ústavní soud nespatřuje nic, co by mohlo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci, neboť - ještě jednou řečeno - ze samotné skutečnosti, že se krajský soud nakonec neřídil vyřčeným přáním nezletilé, nelze vyvozovat závěr o protiústavnosti stěžovaného rozhodnutí.
13. Co se týká vágního tvrzení o nepřítomnosti soudkyně JUDr. Potužákové daného její dlouhodobou pracovní neschopností, z něhož stěžovatelka patrně vyvozuje porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud k němu nepřihlížel, neboť jej považoval za spekulativní. Stěžovatelka totiž tuto námitku nijak neodůvodňuje a blíže nespecifikuje, resp. neupřesňuje, v čem konkrétně spatřuje protiústavnost postupu krajského soudu. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že není jeho úkolem domýšlet namísto stěžovatelky, v jakém ohledu došlo k porušení jejích základních práv, když sama stěžovatelka nenabídla žádnou vlastní ústavněprávní argumentaci překračující rámec pouhého obecného tvrzení. Směřuje-li navíc stěžovatelčina námitka (zřejmě) k nesprávnému obsazení senátu, jedná se o tvrzenou zmatečnostní vadu, což ovšem znamená, že stěžovatelka se může dovolávat ochrany svých tvrzeně porušených práv prostřednictvím žaloby pro zmatečnost [srov. ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů] a tato námitka je proto v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná z důvodu porušení zásady subsidiarity, tzn. vyčerpání všech prostředků k ochraně práv před jejím podáním [srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu