Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Šindeláře, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1147/2023-206 ze dne 21. 8. 2023, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 272/2022-185 ze dne 9. 11. 2022 a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 1/2020-156 ze dne 1. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že je u exekutorského úřadu Semily vedeno pod sp. zn. 118 EX 761/13 exekuční řízení pro vymožení pohledávky oprávněného (stěžovatele) ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, a to proti povinné obchodní společnosti GOLD CHICKEN, s.r.o. V rámci tohoto exekučního řízení byl sepsán a zajištěn majetek dlužníka: osobní vozidlo zn. AUDI. Následně ale podala obchodní společnost K.H.ideal, a.s., vylučovací žalobu, ve které se domáhala vyloučení věci (předmětného osobního vozidla zn. AUDI) z exekuce pro svoje údajné vlastnické právo. Řízení o této vylučovací žalobě bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 367/2013 a trvalo více než pět a půl roku.
2. Stěžovatel se následně domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem; dále jen "vedlejší účastnice"), omluvy a zaplacení náhrady škody ve výši 719 775 Kč a dále nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, která mu podle jeho tvrzení měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 367/2013. Tvrzená škoda mu měla vzniknout tím, že v důsledku průtahů došlo jednak ke snížení hodnoty zpeněžované věci a taktéž tím, že byly navýšeny náklady exekuce (náklady vynaložené na uskladnění věci).
3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 5 C 1/2020-156 ze dne 1. 3. 2022 žalobu stěžovatele zamítl ve všech bodech: jak žalobu na zaplacení náhrady škody (výrok I), tak žalobu na uložení povinnosti písemně se omluvit (výrok II), jakož i žalobu na uložení povinnosti k zaplacení náhrady nemajetkové újmy (výrok III). Stěžovateli soud naopak uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok IV). Podle názoru obvodního soudu bylo možné hodnotit délku řízení jako přiměřenou; zohlednil též, že byla ovlivněna mj. i postupem stěžovatele.
4. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který o věci rozhodl rozsudkem č. j. 23 Co 272/2022-185 ze dne 9. 11. 2022 tak, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil (výrok I). Konstatoval, že vzhledem k tomu, že exekuční řízení stále běží, není vyloučeno, že bude finálně vymáhaná pohledávka v plném rozsahu uspokojena. V rozsahu zamítavých výroků II a III ve věci samé, jakož i v nákladovém výroku IV odvolací soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Na rozdíl od obvodního soudu měl za to, že je zřejmé, že na délce řízení se významným způsobem podílel postup obvodního soudu, když z řízení trvajícího více než pět let činily průtahy sedmnáct a půl měsíce. Vedlejší účastnice řízení proto odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jelikož se obvodní soud nezabýval, jaká forma odškodnění by představovala náležitou satisfakci, věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Proti výroku I rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné. Rozvedl, že na stěžovatelem předložené otázce týkající se příčinné souvislosti rozhodnutí městského soudu nezávisí, a dovolání proto odmítl jako nepřípustné. K namítanému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v jejichž důsledku mělo dojít k porušení práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, jakož i práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, uvedl, že stěžovatel nevymezil právní otázku a ani předpoklady přípustnosti. V této části proto dovolání odmítl jako vadné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod, a sice práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), jakož i práva na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny).
7. Namítá, že dovolání bylo nesprávně odmítnuto jako nepřípustné, resp. vadné, neboť podle jeho názoru splňovalo všechny zákonné náležitosti. K napadenému výroku I rozsudku městského soudu uvádí, že jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tvrdí, že prokázal, že mu vznikla škoda v důsledku zvýšených nákladů exekuce. Nesouhlasí se závěrem soudu, že v exekučním řízení může dojít k jeho (celkovému) uspokojení a poukazuje na to, že exekuční řízení sice probíhá, ale obchodní společnost GOLD CHICKEN, s.r.o. (povinná), je nedohledatelnou společností, bez skutečného sídla, jejíž jednatel se nezdržuje v České republice a která již nemá žádný známý majetek.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal (až na níže uvedené výjimky), že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je částečně přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. K namítanému porušení základních práv stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že tyto námitky je nutné rozdělit na námitky vztahující se k odmítnutí dovolání pro vady a pro nepřípustnost.
11. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho dovolací námitky týkající se otázky příčinné souvislosti byly odmítnuty jako nepřípustné, neboť na nich rozhodnutí městského soudu nezávisí. Ústavní soud nicméně s tímto závěrem Nejvyššího soudu souhlasí. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že nelze uvažovat o vzniku škody způsobené stěžovateli tím, že vymáhaná pohledávka byla v důsledku délky posuzovaného řízení uspokojena v menším rozsahu, než mohla být, kdyby řízení o vylučovací žalobě skončilo dříve. Jak totiž městský soud připomíná, toto řízení ještě neskončilo a není proto vyloučeno, že pohledávka stěžovatele bude v probíhající exekuci nakonec uspokojena. V této fázi řízení proto nelze určit, jaká škoda stěžovateli vznikla, či zda mu vůbec vznikla. Stěžovatel ovšem s tímto závěrem městského soudu nesouhlasí a namítá, že k jeho plnému uspokojení již nemůže dojít. Městský soud podle jeho názoru nepřihlédl ke skutečnostem známým z exekučního spisu, a to ke skutečnostem, že povinná je nedohledatelná, nemá žádný majetek a její společník a jednatel se zdržuje v zahraničí. Pokud by stěžovatel vyčkával do skončení exekučního řízení, jeho nárok na náhradu škody by se podle jeho názoru promlčel.
12. K posledně uvedenému Ústavní soud poukazuje na to, že není čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví. Proto není jeho úkolem zabývat se správností aplikace jednotlivých zákonných ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 a z tohoto nálezu plynoucí konstantní judikaturu). V posuzované věci se přitom úvaha městského soudu ohledně nemožnosti přiznat stěžovateli náhradu škody za situace, kdy není exekuční řízení skončeno, a není zřejmé, v jaké výši bude stěžovatel uspokojen, nejeví jako nelogická. Naopak, městský soud svůj závěr jasně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud navíc doplňuje, že tato námitka stěžovatele představuje materiálně zjevně nepřípustnou námitku (blíže viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 701/24 ze dne 24. 4. 2024). Stěžovatel ji totiž nevznesl v dovolání takovým způsobem (ve formě právní otázky hmotného nebo procesního práva, blíže viz § 237 občanského soudního řádu či k tomu nález sp. zn. I. ÚS 1585/23 ze dne 29. 8. 2023), aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat a vypořádat.
13. Zbývající část dovolání stěžovatele byla Nejvyšším soudem odmítnuta pro vady, jelikož stěžovatel - podle Nejvyššího soudu - nevymezil právní otázku ani předpoklady přípustnosti k prováděnému dokazování či hodnocení důkazů, ať již ve vazbě na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Přitom právě absence těchto obligatorních náležitostí je důvodem odmítnutí dovolání pro vady (§ 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Ani v tomto směru neshledává Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, který srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání této části podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska ústavněprávního akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (kterou odmítl pro vady) zjevně neopodstatněnou. Takový postup odpovídá mj. i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, které konstatuje, že pokud neobsahuje dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Pokud jde o výroky I rozhodnutí městského a obvodního soudu, které se týkají extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. bod 2 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). Proto ve vztahu k napadeným výrokům těchto rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, neboť stěžovatel v rozsahu těchto námitek nevyčerpal řádně všechny dostupné procesní prostředky nápravy.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu