Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti společnosti MAIRA ENTERPRISE LLC, sídlem 1090 Vermont Ave, N. W., 2005 Washington, DC, USA, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 29 C 307/2021-221, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Evy Šponerové a Mgr. et Mgr. Evy Šponerové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a princip zakotvený v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ze spisového materiálu vyplývá, že napadeným usnesením Městský soud v Brně nevyhověl návrhu stěžovatelky na spojení řízení věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 29 C 307/2021 a sp. zn. 34 C 36/2012.
3. Stěžovatelka s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a namítá, že bylo vydáno v rozporu s principem předvídatelnosti práva a s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Podle stěžovatelky soud jejímu návrhu na spojení výše specifikovaných věcí nevyhověl, ačkoliv byly dány předpoklady pro společné řízení, neboť zahájené věci spolu skutkově souvisí a týkají se týchž účastníků.
4. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
6. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již standardním postupem možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení či rozhodnutí upravující postup soudního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 , III. ÚS 1692/08 ,
či
I. ÚS 1503/13 ). Ústavní soud totiž vychází z toho, že stěžovatelé mají nadále k dispozici prostředky ochrany práva, které jim poskytuje samotné probíhající soudní řízení.
7. V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo nevyhověno návrhu stěžovatelky na spojení věcí ke společnému řízení. Toto rozhodnutí nelze vzhledem k výše uvedenému a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv. Jde o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o návrhu na spojení ke společnému řízení coby procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustné odvolání, není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2807/22 ,
či
II. ÚS 3387/20 ). Ústavní soud neshledává důvod se od těchto již dříve vyslovených závěrů nyní odchylovat.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj