Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Hanou Burianovou, advokátkou, sídlem třída Míru 92, Pardubice proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. července 2021 č. j. 23 Co 50/2021-883, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a S. M. a zletilé K. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel, jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny zaručující právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat. Spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do doby, než bude Ústavním soudem rozhodnuto.
2. Před Okresním soudem v Pardubicích (dále jen "okresní soud") bylo vedeno řízení ve věci péče o nezletilou K. M., která je dcerou stěžovatele a vedlejší účastnice S. M. (dále jen "matka"). Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 12. 2020 č. j. 19 P 130/2013-685 byla nezletilá svěřena do péče matky (výrok I.). Stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 8 000 Kč počínaje dnem 1. 2. 2020 a ve výši 7 000 Kč počínaje dnem 1. 12. 2020, k rukám matky nezletilé vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok II.). Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 2. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 35 000 Kč okresní soud uložil stěžovateli uhradit k rukám matky do 31. 1. 2021. Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 19 Nc 7/2012-59 (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až IV., stěžovateli uložil povinnost platit na výživu zletilé K. od 1. 2. 2020 částku 23 000 Kč s tím, že částku 20 000 Kč měsíčně je povinen platit vždy nejpozději do 15. dne v měsíci předem k rukám zletilé K. a částku 3 000 Kč měsíčně na uvedený účet vedený u Stavební spořitelny České spořitelny a.s., také vždy nejpozději do 15. dne v měsíci předem. Nedoplatek na výživném takto vzniklý za dobu od 1. 2. 2020 do 31. 7. 2021 ve výši 278 000Kč je otec povinen zaplatit do 31. 12. 2021 tak, že k rukám zletilé Kláry částku 139 000Kč a na účet Stavební spořitelny České spořitelny a.s., částku 139 000 Kč. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu týkajícími se stanovení výživného vůči zletilé dceři K. nesouhlasí, protože jeho výše je nepřiměřená jeho majetkovým poměrům. Namítá, že zvýšení výživného na více než dvojnásobek předchozí částky neodpovídá jeho příjmům a je zdůvodněno jen majetkovou účastí stěžovatele v obchodních korporacích. Krajský soud vycházel při určení výše výživného z nerozděleného zisku, u něhož nemůže stěžovatel docílit jeho výplaty a který je majetkem třetí osoby. Krajský soud měl vycházet při hodnocení jeho majetkových poměrů z jeho aktuálních příjmů a nikoli z hodnoty obchodních podílů v A (dříve B) a C, dále poukázal na pravidla pro rozhodování o rozdělení nevyplaceného zisku a nesouhlas společníka s vyplacením zisku. Pro stěžovatele je neakceptovatelný způsob navržený krajským soudem, že by měl celou situaci řešit soudní cestou, protože by došlo k narušení jeho dosavadního způsobu života, povolání i situace celé rodiny, kdy má ještě další 3 vyživovací povinnosti a manželku na mateřské dovolené.
5. Poukázal na jejich vzájemný vztah se zletilou dcerou, která je ovlivňována matkou, neprojevuje o něj žádný zájem, neinformuje ho o studijních výsledcích, jaké má plány do budoucna a ani o svém životě. Nezajímala se o jeho zdravotní stav, když se musel podrobit operaci a byl práce neschopen od prosince roku 2020 do května roku 2021. Krajský soud sice doplnil dokazování, aby zjistil aktuální poměry účastníků, ale pominul zohlednit poměry na straně zletilé dcery jakožto osoby oprávněné k výživnému.
6. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění, je zatíženo zásadními vadami, postrádá jakoukoli logiku a je vůči stěžovateli nepřiměřeně přísné. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
9. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr.
10. Krajský soud převzal jako správná skutková zjištění okresního soudu, která odpovídají provedeným podrobným rozsáhlým dokazováním, ale nepřevzal jeho skutkový závěr a doplnil dokazování za účelem zjištění dalších rozhodných skutečností týkajících se majetkových a příjmových poměrů otce. Své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
11. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro zletilé dítě je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Tomuto požadavku krajský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil, resp. srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě při stanovení výše výživného vycházel z příjmů a majetkové situace stěžovatele. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že největší zdroj příjmů stěžovatele je podnikatelská aktivita a obchodní společnosti, ve kterých má majetkovou účast, generují významný zisk. Z hlediska rozhodování o vyživovací povinnosti stěžovatele ke zletilé dceři není možné akceptovat rozhodnutí společníků na valné hromadě, aby veškerý zisk za účetní období byl opakovaně převeden na účet nerozděleného zisku. Pak totiž nemá dítě podnikatele možnost docílit toho, aby jeho životní úroveň byla zásadně shodná s životní úrovní rodiče dle § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel má k dispozici právní nástroje jak docílit, že bude participovat na dosaženém zisku v rozsahu svého obchodního podílu. Krajský soud také vyložil, proč považuje za nevěrohodné tvrzení stěžovatele o vrácení půjčky 2 800 000 Kč (č. l. 739), která je v rozporu s daňovým přiznáním o zdanitelném příjmu za rok 2020.
13. Opodstatněný je rovněž závěr směřující k navýšení vyživovací povinnosti vůči zletilé dceři. Krajský soud zde postupoval v souladu se závěry ustálené judikatury zdejšího soudu, z nichž vyplývá, že ve vztahu k určení výše výživného oba rodiče přispívají na výživu svého dítěte podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 či § 915 občanského zákoníku).
14. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoli přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje toliko obecnými odkazy na shora uvedená ustanovení Listiny, Ústavní soud mu nemůže, s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného, vyhovět.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného, když odkaz stěžovatele na judikaturu neshledal případným.
16. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že ani rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů se zletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dítěte, nestejně hluboký citový vztah dítěte k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že došlo ke změně poměrů, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky, může v budoucnu výši výživného upravit také jinak.
17. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného soudního rozhodnutí.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu