Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2017 č. j. 21 Co 67/2017-596, 21 Co 68/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého J. H. a 2)
I. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Nezletilému J. H., se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti ustanovuje Úřad městské části Praha 10, sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vydal dne 14. 12. 2016 rozsudek č. j. 50 P 69/2014, kterým rozhodl, že se nezletilý svěřuje do péče matky (výrok I), stěžovatel (jeho otec) je pak povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000 Kč (výrok II) a splatit nedoplatek výživného (výrok III), je oprávněn stýkat se s nezletilým ve specifikovaném období v týdnu (výrok IV) a že 2) vedlejší účastnice řízení (jeho matka) je povinna připravit nezletilého na styk se stěžovatelem (výrok V).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, IV a V potvrdil, změnil jej ve výroku II a III.
4. Dle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanoveními § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.
5. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení vedlejšího účastníka řízení a jeho zákonní zástupci, otec (jako stěžovatel) a matka (vedlejší účastnice řízení), jsou rovněž účastníky řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilému kolizního opatrovníka. Ústavní soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu
8. Vedle nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu stěžovatel namítá, že tento soud nepřihlédl ke skutečnosti, že Policie České republiky zahájila dne 2. 6. 2017 z podnětu Městské části Praha 10 (kolizní opatrovník nezletilého) úkony trestního řízení ve věci podezření ze zločinu týrání svěřené osoby, kterého se měla dopustit matka nezletilého. Stěžovatel shrnuje, že v posuzovaném případě byly prokázány všechny zákonné předpoklady pro to, aby byla nařízena střídavá péče o nezletilého. Pokud tedy soudy svěřily nezletilého do péče matky, došlo k porušení namítaných ústavních práv stěžovatele.
9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení.
10. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vydání napadeného rozhodnutí předcházelo velmi náročné jednání. Městský soud rozhodl tak, že případný přechod na střídavou péči nebude uspěchaný a pro nezletilého dramatický. Styk otce s nezletilým tak, jak jej upravil obvodní soud, tj. s postupným přespáváním a prodlužováním pobytu u otce, lze považovat za současného stavu věci pro nezletilého za nejvhodnější. Odůvodnění napadeného rozhodnutí není příliš srozumitelné, ale mělo z něj vyznít, že pokud dosavadní úprava styku rodičů s dítětem bude probíhat běžným způsobem, nenarušujícím zdravý tělesný a psychický vývoj nezletilého, bude to první krok k případné střídavé výchově. Napadené rozhodnutí je v souladu se standardní judikaturou v obdobných věcech, žádné rozhodné skutečnosti nebyly pominuty a právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno. Městský soud má za to, že je třeba nezletilému dát určitý časový prostor k tomu, aby přijal změnu svých poměrů v tak útlém věku a stěžovatel by toto jeho právo měl respektovat.
11. Městská část Praha 10, jako kolizní opatrovnice nezletilého, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti chronologicky shrnula vývoj přezkoumávané věci týkající se úpravy poměrů k nezletilému, přičemž sumarizovala také závěry znaleckých posudků a lékařských vyšetření odborných lékařů. Kolizní opatrovnice dále konstatovala, že bude-li rozhodováno ve věci lékařské péče o nezletilého, považovala by za žádoucí, aby nezletilý podstoupil podrobnou diagnostiku na specializovaném pracovišti nezávislým odborníkem, který se problematikou poruch autistického spektra dlouhodobě zabývá a který bude při posuzování vycházet z kompletních informací od obou rodičů. Kolizní opatrovnice dále soudu zaslala zprávu ze Základní školy, kterou nezletilý navštěvuje. Z této zprávy se podává, že třídní učitelka hodnotí nezletilého jako šikovného, s výborným prospěchem, který občas však dělá chyby z nepozornosti či zbrklosti. Ve škole chybí zřídka a absence byla rodiči vždy řádně omluvena. Nezletilý se bez větších problémů zapojil do školního kolektivu a účastní se i společných akcí.
12. Druhá vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že tvrzení a argumentace stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti jsou liché a že stanovením širokého kontaktu nezletilého se stěžovatelem, jak tento požaduje, při nerespektování anamnézy i osobnosti dítěte, jakož i odborných zpráv, by byla porušena práva dítěte. Připomíná, že nezletilému byla diagnostikována těžká separační úzkost, špatná adaptabilita na nové situace a rovněž silně nerovnoměrný psychomotorický vývoj. Lékařské zprávy dle matky dokládají, že nezletilý trpí středně těžkou formou Aspergerova syndromu, kombinovaného s masivní separační úzkostí, těžkou obsedantně-kompulzivní poruchou, těžkou rigiditou v chování i myšlení a maladaptibilitou na nové situace.
Ke stabilizaci psychického stavu předepsala psychiatrička nezletilému lék na zmírnění úzkosti (Atarax) a dále doporučila, aby nebyl v žádném případě vystavován traumatizujícím prožitkům. Matka uvádí, že nezletilý nesl jakékoliv režimové změny velmi špatně a zároveň pokaždé došlo k razantnímu zhoršení jeho vztahu ke stěžovateli. Matka je přesvědčená, že úprava režimu ve smyslu přespávání mimo domov je aktuálně pro syna nepřiměřenou zátěží. S ohledem na diagnózu nezletilého je jakékoliv další nucení k přespávání či samotná realizace přespání riskantní, a zároveň i kontraproduktivní z hlediska budování jeho vztahu ke stěžovateli i prarodičům z jeho strany.
Za této situace se pak požadavek stěžovatele na stanovení střídavé péče o nezletilého jeví jako absurdní. Do vztahu nezletilého a stěžovatele se rovněž promítá i despotický způsob jednání stěžovatele s matkou, jehož je nezletilý svědkem. Matka razantně zdůrazňuje, že žádný z dotčených orgánů neshledal v péči matky žádné závady, a to ani orgány činné v trestním řízení, které odložily podezření (ze strany stěžovatele) na týrání nezletilého matkou. Matka nezletilého pak dále obsáhle brojí proti námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, i přes své výhrady k napadenému rozhodnutí, má matka za to, že práva stěžovatele nebyla tímto rozhodnutím porušena a soud nevybočil při svém rozhodování z mezí, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu, zrušení stížností napadeného rozhodnutí a jeho změnu ustanovením střídavé péče. Nezmění-li však stěžovatel svůj přístup k dítěti, a problémy dítěte budou i v důsledku jeho chování nadále gradovat, nezbude matce, než se obrátit na soud nalézací, aby ve věci znovu autoritativně rozhodl na základě nových skutečností a důkazů.
13. Stěžovatel ve své replice k zaslaným vyjádřením uvedl, že má za to, že výrok I napadeného rozhodnutí je ve zjevném rozporu s jeho odůvodněním a že právní závěry městského soudu jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a z těchto zjištění v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají, a napadené rozhodnutí nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel proto nesouhlasí s tím, že rozhodnutí městského soudu je zcela v souladu se standardní judikaturou v obdobných věcech, a má za to, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel, s odkazem na obsah spisů vedených obvodním soudem a městským soudem, odmítá tvrzení matky obsažená v jejím vyjádření, obzvláště pak o fyzickém trestání nezletilého stěžovatelem, hrubém jednání, nelichotivém vyjadřování, despotickém jednání ze strany stěžovatele, hostilním vztahu stěžovatele k matce a maření snah matky o smysluplnou komunikaci a kooperaci. Přespávání nezletilého u stěžovatele a styk nezletilého se stěžovatelem probíhá v současné době dle stěžovatele bez problémů, bez stresového prožívání a bez dalších negativních emocí a jevů tvrzených matkou. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
16. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůraznil, že Česká republika je právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, je pro interpretaci a aplikaci práva stěžejní. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Mezi základní principy právního státu patří principy předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti aktů veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (30/44 SbNU 349, bod 36)], což platí i pro individuální právní akty, zvláště pak pro soudní rozhodnutí [viz nález ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425)].
17. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jelikož v případě, kdyby bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, šlo by jen stěží uvažovat o jeho následném (obsahovém) přezkumu Ústavním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci.
18. Požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí se Ústavní soud zabýval v mnoha případech, z poslední doby lze poukázat např. na nálezy ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 740/15 , ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2766/15 , ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275) či ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1404/11 (N 69/73 SbNU 279). Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil (srov. § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), přičemž skutkové a právní závěry nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovatelným interpretačním postupům. Z odůvodnění soudu rozhodujícího o řádném opravném prostředku pak musí být zřejmé, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se pouze neomezil na potvrzení závěrů soudu nižšího stupně [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425)]. Nejsou-li ze soudního rozhodnutí zřejmé jeho důvody, resp. nekorespondují-li výroku soudního rozhodnutí důvody uvedené v jeho odůvodnění, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, kterou nelze v právním státě akceptovat.
19. Napadený rozsudek městského soudu se může zdát prima facie nesrozumitelný; to ostatně sám městský soud přiznal ve vyjádření k ústavní stížnosti. Jakkoli totiž městský soud v odůvodnění nejprve a) přisvědčil argumentaci stěžovatele, že obvodní soud při posouzení otázky, zda v posuzovaném případě je možné nařídit střídavou péči rodičů o nezletilého, nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (v otázce relevance skutečnosti, že rodiče nejsou schopni spolu vzájemně komunikovat); b) konstatoval irelevanci skutečnosti, že nezletilý (z důvodu přístupu matky) u stěžovatele dosud pravidelně nepřespává; c) uvedl, že "je třeba se střídavou péčí (jakékoli formy) začít okamžitě, nikoli vyčkávat, s odvoláním na opakovaný proces pozvolného přivykání, protože by k němu za současného úzkostného postoje matky nemuselo nikdy dojít", a dále d) uvedl, že "střídavá péče obou rodičů je v nejlepším zájmu nezletilého a není v rozporu se závěry znalců, protože jsou oba rodiče schopni jej vychovávat a mají o jeho výchovu zájem", tak ve výroku potvrdil svěření nezletilého do péče matky. V závěru odůvodnění části rozsudku týkající se péče o nezletilého městský soud uvedl, že "s ohledem na faktický stav věci, kdy nezletilý v současné době u otce přespává pouze jedenkrát za 14 dní a předávání ke styku s otcem těžce snáší, je třeba zohlednit zájem nezletilého a znovu i přivykací fázi (i když byla matkou zanedbávána), která byla doporučena znalci i psychology. [...] Zatím nic však nebrání tomu, pokud se osvědčí, aby po uplynutí nějaké doby zvažovali rodiče, případně soud, střídavý režim péče o nezletilého."
20. Městský soud tedy v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve přitakal vhodnosti střídavé péče o nezletilého v posuzovaném případě, když konstatoval naplnění předpokladů pro toto rozhodnutí, s tím, že je nutné ji zahájit okamžitě, nicméně poté aproboval potřebu pozvolného přivykání nezletilého na stěžovatele. Takovéto odůvodnění soudního rozhodnutí je na samé hranici přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí ve smyslu práva na soudní ochranu a na samé hranici požadavku na pravidla řádně vedeného soudního řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nicméně o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí svědčí ta skutečnost, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím bez jakýchkoliv problémů v ústavní stížnosti argumentačně polemizuje, uvádí své právní názory odlišné od názorů obecných soudů a celkově mu nečiní problém napadené rozhodnutí podrobit svému "přezkumu" jako účastníku řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že úkolem městského soudu jako soudu odvolacího je zejména reagovat na odvolací námitky a případně doplnit právní argumentaci obvodního soudu. Při přezkumu ústavní konformity je třeba argumentaci odvolacího soudu posuzovat i z toho hlediska, zda se dostatečně opírá o důvody skutkové, jež plynou z provedeného dokazování, odborných podkladů, a jsou součástí soudního spisu. To je v nyní posuzované věci splněno. Městský soud nakonec svůj nosný právní závěr konstatuje veskrze jasně, když uvádí, že: "Rozsudek soudu I. stupně upravuje styk otci v širším rozsahu, který odvolací soud považuje v současné době pro nezl. J. za nejschůdnější, aby na otce přivykl co nejdříve, ale zároveň, aby neutrpěl jeho psychický vývoj. Zatím nic však nebrání tomu, pokud se osvědčí, aby po uplynutí nějaké doby zvažovali rodiče, případně soud, střídavý režim péče o nezletilého." Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu je sice na samé hranici přezkoumatelnosti, nicméně kritérium přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí ve smyslu výše uvedených hledisek vymezených Ústavním soudem ve výše citovaných nálezech ještě splňuje.
21. Ústavní soud nemohl odhlédnout též od toho, že smysl samotného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmý. Podle právního názoru městského soudu není situace v současné době na střídavou péči ještě zcela vhodná, přičemž však z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že se na tuto střídavou péči mají rodiče (především matka) připravit a že si dítě v určitém navykacím režimu - s širokou úpravou styku - má nejprve zvyknout na péči otce, a poté má být uvažováno o péči střídavé.
22. V případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (viz čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly samotné "podústavní právo" (zde příslušná ustanovení občanského zákoníku), resp. že je interpretovaly a aplikovaly v zřejmém rozporu s jejich ústavně chápaným smyslem a účelem. Samotné posouzení toho, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - byly naplněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do výchovy toho kterého rodiče (či jiné osoby), však náleží zásadně soudům obecným [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 , bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 , body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].
23. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i veškerého rozhodování o svěření dítěte do péče konkrétní osoby, případně o podobě této péče. Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být tzv. nejlepší zájem dítěte zjišťován a posuzován [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 18-25 (N 105/73 SbNU 683)]. Tato kritéria byla obecnými soudy v dané věci respektována.
24. Nelze přehlédnout, že současné uspořádání rodinných poměrů v praxi funguje z hlediska nezletilého v zásadě dobře a nemá zásadní negativní vliv na jeho osobnostní vývoj, jak vyplývá zejména ze zprávy ze Základní školy, kterou nezletilý navštěvuje. Styk se stěžovatelem je pak upraven, resp. realizován, v takovém rozsahu, že stěžovatelova péče o nezletilého se z faktického hlediska blíží péči střídavé. Oproti tomu zde stojí problematický, resp. velmi konfliktní vztah mezi rodiči, kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, rodiče na sebe vzájemně útočí (a pokračují v tom ostatně i v řízení o ústavní stížnosti) a nezletilé dítě používají jako nástroj k řešení svého vlastního konfliktu. Za této situace nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilého za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů a nutnost opakovaného vedení soudního řízení před obecnými soudy je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilého dítěte.
25. Přestože tedy odůvodnění napadeného rozhodnutí není po formální i obsahové stránce bezvadné, Ústavní soud přisvědčil výroku rozsudku z hlediska tzv. nejlepšího zájmu a současně ochrany ústavně zaručených práv nezletilého dítěte, o něž se primárně v řízení jedná (nikoliv o práva jeho rodičů, kteří nejsou schopni své neshody vyřešit rozumně a v zájmu svého dítěte), a v neposlední řadě i racionality. Ústavní soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, a to nejen jeho odůvodnění odděleně, ale i ve spojení s výrokem rozhodnutí a obsahem spisu. Smysl napadeného rozhodnutí je pro Ústavní soud zřejmý: odvolací soud považuje rozhodnutí obvodního soudu v dané situaci za věcně správné a považuje za správné i to, aby prozatím nebyla upravena střídavá péče, ale výlučná péče matky se současnou vhodnou úpravou styku. "Široký" styk umožní, aby si nezletilé dítě zvykalo na oba rodiče a aby v rámci "navykacího" režimu byly s oběma rodiči zachovány kvalitní vazby - s tím, že do budoucna není vyloučena ani úprava střídavé péče. Jen další vývoj ukáže, jaké uspořádání poměrů k nezletilému je pro něj nejvhodnější, a jediným možným řešením není ani péče střídavá (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018. sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
26. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svého syna (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž odpovídá napadené rozhodnutí, a snažili se situaci zklidnit a urovnat. Stávající úprava výlučné péče matky s odpovídající úpravou styku otce je pro to dobrým předpokladem a proto podle Ústavního soudu nebylo napadeným rozhodnutím zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
27. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu