Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Českého svazu chovatelů, z. s., se sídlem Maškova 1646/03, Praha 8 - Kobylisy, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. KSUL 43 INS 9143/2021, 3 VSPH 714/2022-A-47, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také "krajský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. KSUL 43 INS 9143/2021-A-37, zastavil insolvenční řízení proti dlužnici Labská investiční, a. s., v likvidaci (dále také "dlužnice"; výrok I.), uložil dlužnici zaplatit stěžovateli jako insolvenčnímu navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 36 839,60 Kč (výrok II.) a rozhodl o navrácení složené zálohy na náklady insolvenčního řízení (výrok III.). Vyšel přitom z toho, že stěžovatel podal návrh na zahájení insolvenčního řízení proti dlužnici, který ale následně vzal zpět s odůvodněním, že dlužnice po zahájení insolvenčního řízení sama, respektive prostřednictvím třetích osob, uhradila pohledávky svých věřitelů s výjimkou pohledávky stěžovatele. Tyto pohledávky dlužnice měla v době zahájení insolvenčního řízení; měla tedy více peněžitých vykonatelných závazků ve prospěch vícero věřitelů, které déle než rok nehradila a jejichž existenci sama potvrdila právě jejich uhrazením. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že podal insolvenční návrh důvodně a byť musel následně přikročit k podání návrhu na zastavení řízení, měla by mu být přiznána náhrada nákladů řízení. S odkazem zejména na § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přitom dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatel vzal svůj insolvenční návrh zpět proto, že dlužnice po zahájení insolvenčního řízení uhradila pohledávky ostatních věřitelů, z jejichž existence stěžovatel dovozoval úpadek dlužnice, což svědčí o důvodnosti podání návrhu stěžovatele. Jelikož dlužnice podle krajského soudu svým chováním zavinila zpětvzetí důvodně podaného návrhu, bylo namístě jí uložit povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání dlužnice vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu změnil v jeho výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve svém rozhodnutí vrchní soud podrobně zrekapituloval ekonomickou situaci dlužnice z hlediska jejích jednotlivých věřitelů, když poukázal mimo jiné na to, že několik věřitelů, od nichž stěžovatel dovozoval splnění jedné z podmínek úpadku dlužnice, nelze pro různé důvody, které ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, za věřitele dlužnice pro účely hodnocení splnění podmínek úpadku považovat.
Zejména pak nepřehlédl, že sice pohledávka Krajské zdravotní, a. s. zanikla až v průběhu insolvenčního řízení, nicméně s ohledem na to, že dlužnice zánik tohoto svého dluhu za Krajskou zdravotní, a. s. doložila jen poněkud neurčitým potvrzením vystaveným třetí osobou, nelze zánik této pohledávky bez dalšího prokazatelně spojovat právě s chováním dlužnice a dovozovat z toho její zavinění na zastavení insolvenčního řízení. Proto vrchní soud vycházel z ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. věta první a dovodil, že to byl právě stěžovatel, kdo z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Nicméně s ohledem na okolnosti případu, tedy zejména s ohledem na to, že důvodnost insolvenčního návrhu stěžovatele odpadla prokazatelně až v průběhu insolvenčního řízení, když dlužnice během insolvenčního řízení účelově měnila svou argumentaci a uváděla vzájemně se vylučující informace týkající se pohledávky společnosti Krajská zdravotní, a. s., rozhodl vrchní soud podle § 150 o. s. ř., že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, jelikož by podle něj bylo nespravedlivé, aby za daného stavu stěžovatel hradil dlužnici náhradu nákladů řízení.
Proto ve vztahu k náhradě nákladů nalézacího řízení rozhodl tak, jak je výše rekapitulováno s tím, že i v odvolacím řízení měla dlužnice jen poloviční úspěch, pokud se naopak domáhala, aby vrchní soud změnil rozhodnutí krajského soudu tak, aby jí byla přiznána náhrada nákladů nalézacího řízení. Proto vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí, neboť podle jeho názoru je zcela nepochybné, že ještě po podání insolvenčního návrhu z jeho strany měla dlužnice zcela prokazatelně minimálně jeden další dluh po splatnosti vůči jinému věřiteli odlišnému od stěžovatele a teprve po podání zcela důvodného insolvenčního návrhu začala účelově konat tak, aby rozhodnutí o podaném insolvenčním návrhu co nejvíce oddálila a tím získala prostor k tomu, aby prostřednictvím třetí osoby docílila zánik pohledávek všech ostatních věřitelů s výjimkou pohledávky stěžovatele. Interpretaci daného případu ze strany vrchního soudu pak stěžovatel považuje za zcela nespravedlivou a formalistickou s tím, že tato staví žalobce v obdobných typech řízení do bezvýchodné situace a naopak dlužníkům poskytuje jednoduchý recept, jak se vyhnout povinnosti hradit náklady řízení. Dlužníkovi tak zkrátka stačí nechat po podání zcela důvodné žaloby nebo insolvenčního návrhu dluh uhradit třetí osobou a žalobci (insolvenčnímu navrhovateli) nezbude nic jiného, než vzít žalobu nebo insolvenční návrh zpět (nebo nechat žalobu zamítnout). Ve všech takových případech pak bude mít dlužník ještě nárok na náhradu nákladů řízení, nevyužije-li soud alespoň moderačního práva podle § 150 o. s. ř.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Dále je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná (a nevyužívá ji ani právní úprava insolvenčního řízení v užším slova smyslu, byť - nestanoví-li sama jinak - instrumentária civilního řízení také využívá), není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které teprve by byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, neuvádí.
9. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
10. Z těchto obecných východisek Ústavní soud vycházel i v nyní posuzované věci, byť uznává, že případ stěžovatele je značně hraniční. To konkrétně znamená, že z ústavněprávního pohledu lze připustit, že i pokud by vrchní soud naopak potvrdil právní názor krajského soudu ohledně náhrady nákladů řízení, pak by ani takový výsledek řízení nebylo možno považovat bez dalšího za protiústavní.
11. Nepřistoupil-li proto Ústavní soud na základě nyní podané ústavní stížností ke zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu, zohlednil (kromě výše uvedených východisek, že daný spor se váže toliko k otázce náhrady nákladů řízení, a to ještě mezi právnickými osobami a v bagatelní výši) také okolnost, že i vrchní soud si byl vědom neodůvodněné tvrdosti, pokud by stěžovateli uložil povinnost hradit dlužnici náhradu nákladů řízení. Právě z tohoto důvodu totiž aplikoval § 150 o. s. ř., když k limitům jeho aplikace, jakož i k podmínkám posouzení zavinění z procesního pohledu při náhradě nákladů řízení v případě zpětvzetí žaloby (návrhu), se podrobně vyjádřil, aby tak dospěl z jeho pohledu ke spravedlivému rozhodnutí věci, při náležité aplikaci podústavního práva.
12. Ústavní soud přitom - byť by si, jak naznačeno výše, dokázal představit i řešení jiné - úvahy prezentované vrchním soudem akceptuje. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší, aby obecným soudům oktrojoval svůj pohled na to, která interpretace podústavního práva je z jeho pohledu nejvhodnější, neboť podmínky pro jeho kasační zásah mohou nastat s ohledem na jeho postavení definované Ústavou (čl. 83) až tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu zjevně nespravedlivé, tzn. ústavněprávně excesivní.
13. Takovéhoto zjevného excesu se však podle přesvědčení Ústavního soudu vrchní soud napadeným usnesením nedopustil, protože se podrobně zabýval tím, z jakých informací mohl stěžovatel při podání svého insolvenčního návrhu vycházet (tzn., zda je pečlivě zvážil), když na druhou stranu nepřehlédl ani účelové jednání dlužnice. V tomto aspektu tedy vrchní soud argumentaci stěžovatelky v podstatě zcela přisvědčil a za této situace nalezl ústavně akceptovatelné řešení právě prostřednictvím aplikace moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Z tohoto důvodu podle Ústavního soudu není v dané věci dán prostor, aby proti rozhodnutí vrchního soudu zasáhl svým kasačním nálezem, jak stěžovatelka navrhuje.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu