Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky VÝTAHY PETERSIK s. r. o., sídlem Xaveriova 1894/39, Praha 5, zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 40/2024-112, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Jany Zoul Bártové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 24 Cm 149/2022-84, zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení 10 593 688,34 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I.). Tato škoda měla stěžovatelce vzniknout jednáním jejího jednatele V. Šmejkala, přičemž stěžovatelka dovozuje, že žalovaná vedlejší účastnice řízení jako správkyně pozůstalosti po jediném společníku za takto vzniklou škodu odpovídá, neboť byla povinna jednat s péčí řádného hospodáře a na činnost jednatele dohlížet, což však neučinila.
2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"), který rozsudek krajského soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (výroky I. a II.). Vrchní soud věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Děčíně (výrok III.).
3. Stěžovatelka s těmito závěry vrchního soudu nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
4. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). Má za to, že vrchní soud nesprávně posoudil postavení vedlejší účastnice řízení ve vztahu k pojmu společník ve smyslu zmiňovaného ustanovení. Zdůrazňuje, že věc měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud, a to mj. s ohledem na její složitost. Napadené rozhodnutí považuje rovněž za překvapivé, protože vrchní soud právní názor účastníkům řízení předem nezpřístupnil.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť ačkoliv směřuje proti kasačnímu rozhodnutí, tj. nikoliv konečnému rozhodnutí ve věci, stěžovatelka se dovolává porušení svého základního práva na zákonného soudce. Ústavní soud v takovém případě může s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu právě toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2528/19 ze dne 8. 10. 2019, bod 15).
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil srozumitelně a adekvátně.
9. Ústavní soud v minulosti v obdobných případech zdůraznil, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by totiž bylo neudržitelné, shledával-li by Ústavní soud porušení této ústavní zásady v každém případě eventuálně nesprávně určeného či obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je totiž ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek.
Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (shodně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 535/22 ze dne 22. 3. 2022, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel.
10. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti okresních soudů. Rozsah odůvodnění napadeného usnesení shledává Ústavní soud odpovídajícím a postup vrchního soudu za svévolný nepovažuje. Nelze navíc přehlédnout, že rozhodnutí vrchního soudu je pro stěžovatelku do jisté míry výhodné, neboť jím bylo zrušeno rozhodnutí nalézacího soudu, kterým krajský soud zamítl její žalobu. Věcí se nyní bude nově zabývat Okresní soud v Děčíně.
11. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu