Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DENTANOVA, s. r. o., v likvidaci, sídlem Havlíčkova 721, Mladá Boleslav, zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem, sídlem Křeslická 301/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2021 č. j. 21 Cdo 2250/2021-91 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2021 č. j. 23 Co 33/2021-63, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MUDr. Jaroslava Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") domáhal jednak určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou stěžovatelkou z důvodu jeho nadbytečnosti dne 10. 7. 2020, jednak určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného vedlejší účastnicí dne 20. 7. 2020 z důvodu nevrácení služebního vozidla. Vedlejší účastník považoval ukončení pracovního poměru za nedůvodné, když skutečné důvody jeho ukončení vnímal jako ryze osobní, související s rozvodem jeho manželství (on i manželka byli společníky stěžovatelky). Okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 20. 10. 2020 č. j. 20 C 241/2020-17 tak, že určil, že jak výpověď z pracovního poměru daná vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou dne 10. 7. 2020, tak okamžité zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka ze dne 20. 7. 2020 jsou neplatné (I. a II. výrok); dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (III. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že v dané věci bylo možno uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a contrario), což podpořil mimo jiné judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrzení stěžovatelky, že v dané věci smír nebylo možno uzavřít, neboť by tím stěžovatelka jednala v rozporu s povinností počínat si při správě svého majetku s péčí řádného hospodáře, nemělo dle krajského soudu žádné opodstatnění, když nepřípustnost uzavření smíru nelze dovozovat ze skutečnosti, že pro jednu stranu sporu je jeho uzavření, ať už z jakýchkoliv důvodů, nepřijatelné, je-li jinak charakter sporu s uzavřením smíru slučitelný. Krajský soud odmítl též argumentaci stěžovatelky, že její právní zástupce učinil potřebné kroky k odeslání sepsaného vyjádření okresnímu soudu, k němuž nedošlo dle jejího tvrzení pravděpodobně pouze z důvodu technické závady, přičemž stěžovatelka až do vydání rozsudku pro uznání měla za to, že vyjádření bylo řádně odesláno. Stěžovatelka pravdivost svých tvrzení podle krajského soudu neprokázala, když ničím nedoložila, že její právní zástupce vyjádření okresnímu soudu skutečně odeslal, a vzniklá situace tak budila spíše dojem lidského selhání, než že by byla důsledkem nějaké vis maior.
4. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. K vznesené právní otázce, "zda bylo možno ve věci uzavřít smír", Nejvyšší soud uvedl, že ji krajský soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit. K tomu odkázal na svá předchozí rozhodnutí, z nichž vyplývá, že povaha řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebrání účastníkům uzavřít dohodu o narovnání, která má (procesní) povahu soudního smíru.
5. Stěžovatelka předně poukazuje na to, že její vyjádření k žalobě vedlejšího účastníka, byť okresnímu soudu nebylo doručeno, sepsáno bylo, z čehož je zřejmé, že stěžovatelka nebyla vůči žalobě lhostejná či obstrukčně pasivní. Namítá, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny též z důvodu, že v dané věci nebylo možno uzavřít smír. Kdyby stěžovatelka na uzavření smíru přistoupila, mohla by se podílet na možném trestném činu zpronevěry, případně trestném činu neoprávněného užívání cizí věci, když důvodem pro dání výpovědi z pracovního poměru vedlejšímu účastníkovi byla skutečnost, že vedlejší účastník odmítl vydat služební vozidlo. Postupem krajského soudu a následně i Nejvyššího soudu tak byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem. Další pochybení soudů spočívá v tom, že stěžovatelkou uvažované, avšak neuskutečněné důkazy listinami, které by věc ozřejmily, nemohly být v řízení provedeny, neboť stěžovatelka nedostala možnost splnit svou důkazní povinnost. V důsledku uvedeného soudy nemohly vycházet ze skutečného stavu věci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Jak je patrno z výše provedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí i z (jen obtížně srozumitelné) argumentace uplatněné v ústavní stížnosti, stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá vesměs shodné argumenty, s nimiž se soudy již dostatečně vypořádaly. Především krajský soud stěžovatelce ozřejmil, proč nemohly obstát její námitky týkající se důvodů, pro něž nebylo možno dle jejího názoru v dané věci uzavřít a schválit smír, a podrobně jí vysvětlil též to, proč bylo při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání bez významu, že stěžovatelčin právní zástupce vyjádření k žalobě (toliko) sepsal. Ústavní soud považuje za dostačující pouze odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž jsou stěžovatelčiny námitky dostatečným způsobem vypořádány (viz body 15 až 18 odůvodnění rozsudku krajského soudu a str. 1 a 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
10. K námitce, že soudy nevycházely ze skutečného stavu věci, když stěžovatelce nebylo v důsledku vydání rozsudku pro uznání okresním soudem umožněno předložit své důkazní návrhy, Ústavní soud uvádí, že popsanou skutečnost nelze klást k tíži žádnému z obecných soudů. Bylo na stěžovatelce, aby se vyjádřila k žalobě vedlejšího účastníka a aby v tomto vyjádření případně navrhla též provedení potřebných důkazů; této možnosti však, jak známo, v poskytnuté lhůtě ani po jejím uplynutí nevyužila.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu