Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J. N., zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2025 č. j. 8 Azs 112/2025-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025 č. j. 19 Az 30/2024-44 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. září 2024 č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2025 č. j. 8 Azs 112/2025-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025 č. j. 19 Az 30/2024-44 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. září 2024 č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Stěžovatelka, která je státní příslušnicí Ugandské republiky, se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před mučením a jiným nelidským zacházením podle čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU, právo na život zakotvené v čl. 6 Listiny, čl. 2 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv EU, právo žen na rovnou ochranu před diskriminací podle čl. 1, čl. 2 c) a d), čl. 3 a čl. 5 písm. a) Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, a zásada týkající se nezbytných procesních postupů ve vztahu k žádostem o mezinárodní ochranu souvisejícím s genderově podmíněným násilím vyplývající z čl. 59-61 Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
2. Napadeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") rozhodlo, že opakovaná žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany podaná dne 7. 9. 2023 je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo nepovažovalo nové důvody uvedené stěžovatelkou za relevantní pro nové posouzení její opakované žádosti. Své rozhodnutí mimo jiné odůvodnilo tím, že při jejím návratu do Ugandy není vyloučena možnost vnitřního přesídlení.
3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Skutečnosti tvrzené ve druhé žádosti stěžovatelky považoval za nevěrohodné, jejich popis za obecný a konstatoval, že stěžovatelka nevyužila dostupné prostředky ochrany v zemi původu. Potvrdil závěr ministerstva, že se situace zásadně od projednávání první žádosti stěžovatelky nezměnila. Městský soud uvedl, že situace v oblasti lidských práv a postavení žen v Ugandě zůstává sice problematická, avšak neshledal, že by individuální okolnosti zvyšovaly riziko špatného zacházení se stěžovatelkou oproti jiným osobám žijícím v Ugandě. Stát přijal potřebné zákony, a přestože jejich dodržování je problematické, nelze podle městského soudu vyvodit, že by násilí na ženách stát podporoval a neposkytoval jim ochranu. Námitku stěžovatelky ohledně nesprávného tlumočení při pohovoru městský soud vyhodnotil jako opožděně podanou.
4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro nepřijatelnost. Uvedl, že zákonnost zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany městský soud posoudil plně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
5. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Žádost o odložení vykonatelnosti odůvodnila tím, že v důsledku výkonu napadených rozhodnutí by byla nucena vrátit se do země původu, kde se v minulosti stala obětí mučení. Obává se, že bude znovu zadržena a mučena za své předchozí aktivity související s ochranou práv žen ve městě X, kde v Ugandě žila.
Stěžovatelka připomíná, že byla unesena neznámými osobami a následně zadržována na neznámém místě a opakovaně znásilňována. Uvedla, že má vydaný výjezdní příkaz s platností do 28. 10. 2025. Stěžovatelka má za to, že v rámci řízení vznesla reálná tvrzení o hrozícím špatném zacházení v zemi původu. Poukazuje dále na to, že pokud vycestuje do Ugandy, ústavní stížnost nebude účinným prostředkem ochrany jejích práv, neboť se nebude moci do České republiky vrátit. Odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka považuje za zásadní také pro zachování jejího práva na přístup k soudu z důvodů značně ztížených možností komunikace s právními zástupci v případě návratu do Ugandy.
6. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil i odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jež byla vydána v řízení o mezinárodní ochraně a v navazujícím soudním přezkumu, ač taková rozhodnutí přímo neukládala žádnou povinnost (např. usnesení sp. zn. III. 3752/19 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2209/23 ).
8. Účelem institutu odkladu vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je vytvoření časového prostoru pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím Ústavního soudu nedošlo k nevratným krokům, po nichž by se rozhodování Ústavního soudu stalo pouhým "akademickým cvičením" a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla toliko iluzorní.
9. Pokud by byly námitky stěžovatelky, že předložila nové skutečnosti a zjištění, které odůvodňují opětovné vedení správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, důvodné, vedlo by to k důvodnosti ústavní stížnosti. K prověření jejích námitek je třeba, aby si Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníků, a nelze tedy o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně.
10. V posuzované věci, jež se týká mezinárodní ochrany, nevystupují žádné další osoby, jimž by mohla odložením vykonatelnosti vzniknout újma. Dotčen je tak pouze veřejný zájem na regulaci pobytu cizinců na území České republiky a zájem na ochraně veřejného pořádku. Odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pro tyto veřejné zájmy nepředstavuje významné ohrožení, neboť vzhledem k délce dosavadních řízení o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany nemůže prodloužení pobytu o několik měsíců představovat zásadnější dotčení výše uvedených veřejných zájmů. Z napadených rozhodnutí také nevyplývá, že by její další pobyt po dobu řízení o ústavní stížnosti představoval významné ohrožení veřejného pořádku.
11. Vydání do Ugandy v důsledku rizik, které mohou představovat zásah do základních práv stěžovatelky, naproti tomu představuje újmu, která je významnější než veřejný zájem, který by mohl být odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí ohrožen.
12. Ústavní soud shrnuje, že byly splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
13. Po dobu řízení o ústavní stížnosti se obnovuje odkladný účinek, který zákon spojuje s podáním žaloby a kasační stížnosti (§ 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu) ve věcech mezinárodní ochrany. Proto je třeba po dobu řízení o ústavní stížnosti na stěžovatelky hledět pro účely oprávnění k pobytu na území České republiky jako na žadatelku mezinárodní ochranu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu