Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 10 As 342/2020-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020 č. j. 9 A 70/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu městské části Praha 6, sídlem Československé armády 23, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Úřad městské části Praha 6 (dále jen "Úřad") dne 11. 6. 2012 vyzval stěžovatele k úhradě nákladů za poskytnutí informací ve výši 7 600 Kč. Stěžovatel podal stížnost proti výši nákladů u Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "Magistrát"), který náklady rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016 č. j. MHMP 1619342/2016 snížil na 7 000 Kč. Stěžovatel přesto náklady neuhradil, Úřad proto podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb.") rozhodnutím ze dne 3. 2. 2017 č. j. MCP6 037934/2012 žádost stěžovatele ze dne 3. 5. 2012 odložil.
3. Proti rozhodnutí Úřadu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku posuzoval, zda byly naplněny podmínky § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., tedy zda Úřad a Magistrát dostatečně zdůvodnily, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady Úřadem vyčíslena. Městský soud dospěl k závěru, že správní orgány uvedeným požadavkům dostály, když ve výzvě k úhradě nákladů za poskytnutí informací Úřad konstatoval, že vzhledem k různorodosti obsahu a objemnému rozsahu požadovaných informací využívá § 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. (úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací) a v příloze v tabulce detailně rozepsal časovou náročnost jednotlivých úkonů, jejich zpracovatele, obsah a hodinovou sazbu za jeden úkon. Magistrát následně snížil požadovanou úhradu o 600 Kč, neboť seznal, že u tří úkonů po jedné hodině nelze zjistit, jaká část z nich připadala na skutečné vyhledávání informací a jaká část na administrativní úkony, které není možno účtovat. Městský soud se s uvedeným posouzením Magistrátu ztotožnil a odůvodnění požadované úhrady považoval za zcela srozumitelné a naplňující veškerá kritéria pro tento úkon, jež byla vymezena judikaturou Nejvyššího správního soudu.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v případě, kdy správní orgán zašle žadateli o informaci výzvu k doplnění podané žádosti podle § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. po uplynutí zákonem stanovené lhůty sedmi dnů, nedojde k zániku nároku na úhradu nákladů za vyhledávání informací. Stěžovatel má naopak za to, že vyzve-li správní orgán k doplnění žádosti po uplynutí k tomu určené, nemůže již nastat situace, kdy lhůta k poskytnutí informací poběží od okamžiku doplnění žádosti znovu od začátku. Podle stěžovatele stejně jako v případě zmeškání lhůty k podání výzvy k úhradě nákladů za vyhledání informací, i v dané situaci zaniká nárok správního orgánu na přerušení lhůty k poskytnutí informací a založení lhůty nové, může dojít maximálně ke stavění lhůty, v daném případě navíc došlo k tomu, že výzva správního orgánu byla nesrozumitelná a je otázkou, zda ji lze za výzvu k doplnění žádosti považovat. Stěžovatel má právní závěry Nejvyššího správního soudu za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, podle které při interpretaci zákona č. 106/1999 Sb. je třeba zvolit výklad, který je příznivější pro realizaci práva na informace. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí Magistrátu, že jeho stížnost je oprávněná a původně stanovená požadovaná úhrada se snižuje, bylo vydáno po čtyřech letech, čtyřech měsících a sedmnácti dnech od okamžiku, kdy podal žádost o poskytnutí informací, teprve tímto rozhodnutím byla přitom stěžovateli správně stanovena výše náhrady za poskytnutí informací. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po čtyřech letech a devíti měsících od podání žádosti o poskytnutí informací. Takový přístup správních orgánů nelze považovat za souladný s principy dobré správy a ústavně konformní.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10.
10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána.
9. Nejvyšší správní soud předně ústavně souladným způsobem z odkazem na znění § 14 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. a svou judikaturu odůvodnil, že Úřad měl po doplnění žádosti stěžovatelem ještě patnáct dní (po prodloužení dvacet pět) k tomu, aby žádost vyřídil či stěžovatele vyzval k úhradě nákladů. Doplnil-li tedy stěžovatel žádost dne 25. 5. 2012, lhůta (po prodloužení o deset dní) uplynula až 19. 6. 2012. Úřad stěžovatele vyzval k úhradě nákladů dne 11. 6. 2012, tedy požadoval náklady včas. Stejně tak vyzval-li Úřad stěžovatele k doplnění žádosti jedenáct dní po podání žádosti - tedy před uplynutím původní patnáctidenní lhůty ke stanovení nákladů, nárok na úhradu nákladů nezanikl, neboť pokud povinný subjekt vyzve žadatele k doplnění žádosti ještě před jejím uplynutím, lze náklady stanovit do patnácti dnů od doplnění žádosti.
S námitkou stěžovatele, že mu Úřad výzvu k upřesnění žádosti zaslal až po uplynutí sedmidenní lhůty k provedení tohoto úkonu stanovené v § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., se vypořádal městský soud, který uvedl, že lhůta k zaslání výzvy k upřesnění žádosti o informace je lhůtou pořádkovou, jejíž zmeškání nemá za následek zánik možnosti takovou výzvu vydat později, natož pak nezákonnost navazujících úkonů.
10. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatele vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu. Městský soud k námitce stěžovatele konstatoval, že postup Úřadu v projednávané věci dle náhledu soudu nebyl v rozporu se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 3930/14
(N 115/77 SbNU 685), kterým zavázal soudy při interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím zvolit ústavně konformní výklad. Městský soud neshledal, že by ve věci stěžovatele byly procesní předpisy ze strany Úřadu či magistrátu vykládány tak, že by došlo k odepření ochrany stěžovatele v pozici žadatele o informaci, a dodal, že v posuzované věci se nejedná o situaci, kdy by bylo nutno volit mezi více výklady zákona a upřednostnit ten, který je příznivější pro realizaci práva na informace.
11. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že rozhodoval-li Magistrát o jeho stížnosti déle, než čtyři roky, požaduje Úřad úhradu nákladů v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že Magistrát pochybil, pokud o stížnosti rozhodoval více než čtyři roky, toto pochybení ovšem nevede k nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí, ani nemůže vést v této fázi řízení k bezplatnému poskytnutí informací.
12. Tomuto závěru Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, a to ani s přihlédnutím ke stěžovatelem předestřené časové souvislosti, kdy zdůrazňuje, že v době mezi podáním žádosti a jejím konečným vyřízením byla městským soudem projednávána pod sp. zn. 6 A 14/2013 jeho žaloba proti rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 11. 2012 č. j. MCP6 091057/2012, kterým byla odložena žádost stěžovatele o poskytnutí informací pro nezaplacení úhrady nákladů. O této žalobě bylo rozhodnuto teprve rozsudkem ze dne 17. 6. 2016.
13. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že ve věci docházelo ke značným průtahům, a to zejména při rozhodování o jeho stížnosti ze dne 15. 6. 2012 (proti postupu Úřadu, který jej přípisem ze dne 11. 6. 2012 č. j. MCP6 044282/2012 vyzval k úhradě nákladů ve výši 7 600 Kč), o níž bylo rozhodnuto až rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016, kterým Magistrát snížil úhradu nákladů na částku 7 000 Kč (přičemž v mezidobí bylo rozhodnutím Magistrátu ze dne 27. 6. 2012 č. j. S MHMP-775781/2012/C Úřadu přikázáno, aby vyřídil žádost stěžovatele do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí a opatřením proti nečinnosti ze dne 20.
8. 2012 č. j. MHMP10379755/2012 přikázal magistrát Úřadu, aby ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto opatření vyřídil žádost stěžovatele). Ani uvedený postup Magistrátu však ničeho nemění na tom, že stěžovatel ani poté náklady v nově stanovené výši 7 000 Kč neuhradil. Postup, kterým Úřad dne 3. 2. 2017 rozhodl o odložení žádosti stěžovatele ze dne 3. 5. 2012 z důvodu neuhrazení předepsaných nákladů, má tedy oporu v zákoně (§ 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb., podle kterého pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží).
Závěr správních soudů, že úhrada za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací byla po stěžovateli požadována zcela v souladu se zákonem a legitimním a včas uplatněným požadavkem na její úhradu nebyly ze strany správního orgánu stěžovateli kladeny nepřiměřené, či snad dokonce nezákonné překážky, proto neshledal Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti.
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu