Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Masaryka, zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. KSPH 71 INS 14260/2017, 80 ICm 3692/2019, 29 ICdo 78/2021-243, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 80 ICm 3692/2019, 101 VSPH 49/2021-182 (KSPH 71 INS 14260/2017) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2020 č. j. 80 ICm 3692/2019-110, KSPH 71 INS 14260/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Bc. Jiřího Fary, insolvenčního správce, sídlem Československé armády 383/5, Hradec Králové, a 2. Martina Křížka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (dlužník v insolvenčním řízení) se před obecnými soudy domáhal vůči žalovaným (Ing. Bc. Farovi - insolvenčnímu správci, M. Křížkovi - kupujícímu a JUDr. Drobné - insolvenční soudkyni) určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2019, jejímž předmětem byl prodej spoluvlastnického podílu stěžovatele na nemovitých věcech blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Neplatnost smlouvy stěžovatel spatřoval ve dvou rovinách. Nejprve namítal porušení hmotného práva upravujícího závazkové vztahy - konkrétně zpochybňoval formulace pro případ odmítnutí vystěhování se z nemovitosti či neplatnost pro omyl vyvolaný insolvenčním správcem u kupujícího (neinformování o zatížení nemovitosti nájemním právem ve prospěch syna). Současně stěžovatel namítal procesní pochybení, a to vady insolvenčního řízení, včetně nedostatku pravomoci insolvenčního správce sjednat v kupní smlouvě slevu pro případ, že stěžovatel nemovitost ve sjednané lhůtě nevyklidí.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl, přičemž konstatoval, že kupní smlouva byla uzavřena v zákonem předepsané formě se všemi podstatnými náležitostmi (včetně standardních ujednání například o slevě z kupní ceny). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal správnými jeho právní závěry a naopak se neztotožnil s námitkami stěžovatele stran procesních pochybení soudu prvního stupně (námitky podjatosti či žádosti o odročení jednání). Nejvyšší soud následně řízení o dovolání stěžovatele částečně zastavil podle § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ve zbylé části dovolání odmítl.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Stěžovatel jako důvod pro podání ústavní stížnosti, v té době bez právního zastoupení, uvedl objednání likvidace celé jeho rodiny prostřednictvím nekontrolovaného rozhodování nezávislých soudů. Ústavní soud však, v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vychází z obsahu ústavní stížnosti sepsané jeho právním zástupcem JUDr. Bc. Norbertem Naxerou ze dne 8. 1. 2024. Stěžovatel v ní prostřednictvím svého právního zástupce brojí zejména proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal s podaným dovoláním. Tvrdí, že dovolací soud se s uplatněnými právními otázkami vypořádal nedostatečně nebo vůbec a tímto svým postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Své námitky přitom stěžovatel dělí na několik skupin, v nichž poměřuje obsah dovolání s textem napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
6. V rámci procesních námitek stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se nezabýval tvrzením o porušení zákona ze strany Krajského soudu v Praze, který nepředložil námitku podjatosti nadřízenému soudu a pouze odkázal na své starší rozhodnutí, které se týká úplně jiné věci (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1567/2009). Nejvyšší soud se dále neměl dostatečně zabývat ani uplatněnou právní otázkou, "proč soud nerespektoval doporučení Ministerstva zdravotnictví odročovat z důvodu epidemie Covid 19 jednání, která nejsou neodkladná, zvláště za situace kdy stěžovatel pracuje v Německu a nemohl k soudu přijet, kvůli uzavřeným hranicím", přičemž v odůvodnění napadeného usnesení soud zmiňuje pouze s ní související otázku týkající se neuznání lékařské zprávy v německém jazyce.
7. Hmotněprávní námitky stěžovatel směřuje k otázce přenechání předmětné nemovitosti k bydlení synovi, která podle jeho názoru nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (konkrétně otázka, zda je smlouva o přenechání nemovitosti k bydlení mezi osobami blízkými platná, i když je bezplatná). Podle jeho názoru jde jednoznačně o otázku právní, nikoliv skutkovou a odůvodnění napadeného usnesení proto v tomto rozsahu považuje za zmatečné. Dále stěžovatel v dovolání uplatnil právní otázky směřující proti postupu insolvenčního správce při prodeji nemovitosti (zatajení zájemce nabízejícího vyšší kupní cenu a poskytnutí slevy z kupní ceny). Konkrétně brojí proti postupu obecných soudů schvalujících jednání insolvenčního správce, opíraje se o formální důvody za situace, kdy byl stěžovatel "zbaven" majetku "pod cenou", i když existoval zájemce s vyšší nabídkou. V rozporu s dobrými mravy je podle něj situace, kdy nový majitel nabyl nemovitost "se slevou" pro případ jejího včasného nevyklizení, ačkoliv od původního majitele právě v důsledku nevyklizení nemovitosti a jejího dalšího užívání pobírá nájemné.
8. Jakkoliv stěžovatel uvedené námitky spojuje primárně s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, podle jejich obsahu a smyslu lze dovodit, že se týkají rozhodování všech soudních instancí, čemuž odpovídá i jeho závěrečný návrh, v němž navrhuje zrušení (všech) napadených rozhodnutí obecných soudů a přikázání věci k rozhodnutí některému jinému krajskému soudu z důvodu možné systémové podjatosti Krajského soudu v Praze.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471].
12. Ústavní soud se v rámci posouzení ústavní stížnosti podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele uplatněnými prostřednictvím právního zástupce v ústavní stížnosti. Nepřihlížel již k dalším podáním, která následně učinil sám stěžovatel (ze dne 9. 1. 2024 a 3. 2. 2024), jelikož ve věci nepřinášejí z pohledu ústavněprávního žádné relevantní argumenty. Je zapotřebí rovněž zdůraznit, že předmětem přezkumu Ústavním soudem již nemohou být jiná (dřívější) rozhodnutí insolvenčního soudu či jeho předchozí postup.
13. Stěžovatel v textu ústavní stížnosti opakovaně zpochybňuje zejména postup Nejvyššího soudu, který se podle něj podaným dovoláním dostatečně nezabýval. V tomto směru Ústavní soud ustáleně konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Jestliže Nejvyšší soud použije § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
V daném případě Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do rozhodování Nejvyššího soudu, který se v odůvodnění napadeného usnesení postupně vypořádal se všemi právními otázkami uplatněnými stěžovatelem. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud při posouzení otázky podjatosti soudkyně odkázal na jiné rozhodnutí, které nebylo věcně totožné s nyní posuzovaným případem.
14. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily jeho (opakované) žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů a v návaznosti na opatření související s epidemií Covid 19. Zejména odvolací soud však podle zjištění Ústavního soudu své závěry podrobně rozvedl v bodech 16 až 20 napadeného rozsudku a uzavřel, že žádosti stěžovatele o odročení jednání měly zjevně obstrukční charakter, bránící průběhu nejen tohoto incidenčního sporu, ale též naplnění smyslu samotného insolvenčního řízení.
K namítanému pochybení Krajského soudu v Praze stran nepřihlédnutí k námitce podjatosti odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně ve věci postupoval správně, když ji nepředložil k rozhodnutí svému nadřízenému soudu. Nadto dodal, že námitky proti (ve věci rozhodující) soudkyni nebyly opodstatněné, jelikož se opíraly o okolnosti, které nemohou být důvodem k vyloučení soudce (týkaly se postupu soudkyně v jiných řízeních). Ústavní soud žádná pochybení v této oblasti soudního rozhodování neshledal, přičemž úvahy obecných soudů nijak nevybočují z ústavněprávních limitů.
Soud prvního stupně ve věci postupoval v souladu s procesními předpisy, když o námitce soudkyně nerozhodoval a pouze zaslal stěžovateli sdělení o svém dalším postupu.
15. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na námitku systémové podjatosti Krajského soudu v Praze, kterou se podle jeho tvrzení obecné soudy rovněž dostatečně nezabývaly. Své argumenty opírá o závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007 č. j. Nad 8/2007-40 či ze dne 19. 4. 2014 č. j. Nad 92/2014-13. V citovaných rozhodnutích však šlo o situaci, kdy nastaly objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců rozhodujících o žalobě proti rozhodnutí předsedy soudu, u něhož sami působí. Takový případ však nyní nenastal a je možné uzavřít, že ani tyto námitky stěžovatele nejsou opodstatněné (blíže k otázce systémové podjatosti soudu jako instituce srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. Nad 8/2019-68).
16. Zbylé námitky stěžovatele směřují proti postupu insolvenčního správce a proti posouzení platnosti kupní smlouvy obecnými soudy. Ústavní soud však ani v těchto bodech žádné ústavněprávní pochybení neshledal. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že pro realizaci zpeněžení předmětné nemovitosti mimo dražbu formou uzavření sporné kupní smlouvy byly naplněny veškeré předpoklady stanovené zákonem č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Případná nevýhodnost prodeje nemovitosti by přitom mohla založit pouze odpovědnost insolvenčního správce či zajištěného věřitele, není však významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy (blíže viz body 28 až 43 rozsudku odvolacího soudu a body 36 a 37 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecné soudy tedy jasně vyložily, z jakých důvodů byl postup insolvenčního soudu i insolvenčního správce v souladu s platnými právními předpisy, prost omylu či rozporu s dobrými mravy. Zejména soud prvního stupně a odvolací soud srozumitelně, v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlily, z jakých důvodů neshledaly předmětnou kupní smlouvu (absolutně i relativně) neplatnou a vyjádřily se i k "poskytnutí slevy" z kupní ceny pro případ nevyklizení nemovitosti.
17. K otázce (ne)platnosti smlouvy o bezúplatném užívání nemovitosti synem stěžovatele se postupně vyjádřily všechny obecné soudy, přičemž shodně konstatovaly, že jejich závěry jsou bez přímého vztahu k projednávané věci, jelikož předmětem řízení nebyla otázka platnosti nájemní smlouvy. Soud prvního stupně - výslovně nad rámec odůvodnění rozhodnutí - uzavřel, že v případě smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a jeho synem se nemůže jednat o nájemní vztah (smlouva je koncipována jako bezúplatná, přičemž údržba předmětu nájmu nemůže nahrazovat úplatu, neboť je běžnou povinností).
18. Ústavní soud na základě uvedeného uzavírá, že obecné soudy v dané věci vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Jakkoliv je možné konstatovat, že Nejvyšší soud se v rámci odůvodnění napadeného usnesení vypořádal s některými otázkami velmi stručně, nejedná se o procesní pochybení takového charakteru, které by mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je pak jednoznačně zřejmé, na jakých argumentech jsou jejich závěry založeny. Nadto řada otázek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti byla pro rozhodnutí ve věci nepodstatných (například jazyk lékařského potvrzení, přenechání nemovitosti k bydlení synovi apod.).
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu