Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Volfové, zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Čimická 34/717, Praha 8, směřující proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 23 Co 192/2022-624, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (resp. proti jeho III. výrokové části), neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 39 C 273/2015-587, zamítl žalobu podanou žalobkyní M. Brossovou proti stěžovatelce v postavení žalované. Tato žaloba se týkala náhrady škody uvedením do předešlého stavu a uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení škody. Městský soud v Praze následně nyní napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zajistit odvoz a likvidaci suti ze zřícené části blíže specifikované opěrné zdi, a dále rozhodl o nákladech řízení. Výrokem III., který stěžovatelka učinila předmětem řízení o ústavní stížnosti, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 900 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti namítá, že městský soud porušil § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Odvolání proti výroku IV. obvodního soudu proto měl městský soud odmítnout, a protože tak neučinil, porušil základní práva stěžovatelky.
4. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Dále Ústavní soud konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak ale především na samotné stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Částku, o kterou jde v tomto řízení (7 900 Kč s příslušenstvím), přitom lze v tomto ohledu bezpochyby považovat za bagatelní [srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019].
7. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatelka ani netvrdí, že by napadeným rozhodnutím byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové (sociální) pozici (tzv. kvantitativní hledisko).
8. V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky. Jak je přitom uvedeno již výše, stěžovatelka neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv a citace § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.
9. Z obsahu napadeného rozsudku městského soudu a ani ze samotné ústavní stížnosti navíc není ani zřejmé, že by tuto námitku (tzn. nepřípustnost odvolání do předmětné části výroku a údajně chybné poučení obvodního soudu) stěžovatelka uplatnila v předchozím řízení, byť i v něm byla zastoupena stejným advokátem. Z hlediska principu subsidiarity ústavní stížnosti je přitom nezbytné, aby byla důvodnost námitek, předložených Ústavnímu soudu, přezkoumána již v předchozím řízení. Ústavní soud, který je soudním orgánem rozhodujícím zásadně kasačním způsobem, totiž nemůže shledat protiústavním rozhodnutí obecného soudu a zrušit je za situace, kdy tento soud s ohledem na procesní pasivitu stěžovatelky ani nedostal možnost vypořádat se s těmito námitkami.
10. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že v postupu městského soudu nespatřuje protiústavní exces, který teprve by mohl založit jeho kasační zásah. Ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu totiž lze vyložit rovněž způsobem, že nepřípustnost odvolání (coby výjimky ze zásady dvojinstančnosti civilního řízení) se týká jen případů, kdy předmět řízení jako celek nepřevyšuje hodnotu ve výši 10 000 Kč. V nyní posuzované věci bylo ovšem odvolání podáno do všech výroků rozsudku obvodního soudu, což bylo logické a konzistentní s ohledem na jejich obsahovou provázanost. Pokud proto za dané procesní situace městský soud vypořádal podané odvolání meritorně jako celek a zabýval se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou (což v ústavní stížnosti nezpochybnila), nemohl se dopustit zásahu do jejích tvrzených procesních základních práv.
11. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh, protože nezjistil porušení žádného z tvrzených základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. senátu