Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MAO a. s., se sídlem Huťská 1557, Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2022, č. j. 23 Cdo 1170/2021-375, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 21 Co 75/2020-338, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se Lázně Poděbrady, a. s. (dále jen "žalobkyně") dovolávala zaplacení částky ve výši 232 552 Kč s příslušenstvím odpovídající nákladům vynaloženým na odstranění vady díla zhotoveného stěžovatelkou na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní dne 10. 12. 2012.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 14 C 27/2017-308, o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku s 9% úrokem z prodlení od 21. 11. 2018 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Co do 0,5% úroku z prodlení z částky 232 552 Kč od 21. 11. 2018 do zaplacení a 9,5% úroku z prodlení z částky 232 552 Kč za dobu od 5. 11. 2018 do 20. 11. 2018 okresní soud žalobu zamítl (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v rozsahu podaného odvolání potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto.
6. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž mj. namítá, že žalobkyní uplatněný nárok byl promlčen, resp. opakuje, že žalobkyně uplatnila nárok nový, když požadavek na opravu věci později změnila na náhradu finanční částky, kterou vynaložila na odstranění vad třetí osobou.
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, jež výslovně směřuje toliko proti rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá, že v případech, kdy byl mimořádný opravný prostředek řádně podán, platí, že je nezbytné napadnout ústavní stížností také rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť případná náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže nastat v případech, ve kterých bylo z přezkumu Ústavním soudem vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud tedy stěžovatel - obecně vzato - nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/18 ze dne 31. 1. 2018; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka v nyní posuzované věci podala dovolání proti rozsudku krajského soudu. Usnesení dovolacího soudu o tomto mimořádném opravném prostředku však ústavní stížností výslovně nenapadá a jeho zrušení nenavrhuje. Nejvyšší soud nebyl v ústavní stížnosti označen ani jako účastník řízení. Ústavní soud přesto nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, neboť by to považoval za projev formalismu, proti němuž ostatně sám ustáleně brojí. V závěrečném odstavci ústavní stížnosti totiž stěžovatelka kritizuje rovněž postup dovolacího soudu, kterému vytýká, že se odmítnutím stěžovatelkou předkládaných dovolacích námitek dopustil právě přepjatého formalismu. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřuje (obsahem, nikoliv petitem) nejen proti rozhodnutí krajského soudu, ale rovněž proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelkou podané dovolání.
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
11. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší soud a krajský soud v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání a odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o shora specifikované žalobě.
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že obecné soudy - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - věc posoudily v souladu se svou předchozí judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelčině případě nevzbuzuje pochybnosti, jež by odůvodnily kasační zásah zdejšího soudu. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy totiž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy ani jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
13. Opakovat to, co bylo správně a přesvědčivě uvedeno již obecnými soudy, považuje zdejší soud za nadbytečné, a proto toliko odkazuje na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, z nichž předně vyplývá, že stěžovatelka byla odpovědná za vady díla zhotoveného na základě smlouvy uzavřené s žalobkyní dne 10. 12. 2012 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 29). Krajský soud se následně a v návaznosti na rozhodnutí okresního soudu přesvědčivě vypořádal též s námitkou promlčení (tamtéž, body 36-38).
14. Ústavní soud konečně neshledal protiústavnost ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž označil dovolání stěžovatelky dílem za vadné a dílem za nepřípustné. Stěžovatelka totiž navzdory svému odlišnému názoru v tomto ohledu řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 5-14).
15. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905), což nebylo v posuzované věci splněno.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu