Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jiřího Hesse, zastoupeného JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem, se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. září 2024, č. j. 7 As 25/2024-24, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2024, č. j. 57 A 71/2023-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, Renaty Hessové a Městského úřadu X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se spolu s vedlejší účastnicí domáhal zásahovou žalobou, aby krajský soud přikázal vedlejšímu účastníku zahájit řízení o odstranění stavby na pozemku, který sousedí s pozemkem stěžovatele a vedlejší účastnice. Krajský soud tuto žalobu odmítl, neboť stěžovatel a vedlejší účastnice nesplňují jednu z podmínek přípustnosti zásahové žaloby proti nezahájení řízení z moci úřední, a to nemožnost bránit svá subjektivní práva v jiném správním řízení (bod 85 rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 108/2019-39, ve věci ŽAVES). Stěžovatel i vedlejší účastnice totiž mohou svá práva plně uplatňovat v rámci dosud neskončeného řízení o povolení stavby.
2. S tímto posouzením souhlasil i Nejvyšší správní soud, který následně kasační stížnost stěžovatele zamítl.
3. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 94 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel popisuje důvody, pro které má být stavba odstraněna, a rekapituluje dosavadní průběh řízení. Po zrušení stavebního povolení v přezkumném řízení mohou nastat dvě procesní situace. První z nich je, že stavebník i před zrušením povolení prováděl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním. V tom případě stavební úřad zastaví řízení o povolení stavby a zahájí řízení o odstranění stavby (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 52/2023-127). Druhou situací je, že stavebník stavbu prováděl v souladu s povolením. Potom musí stavební úřad vést opakované stavební řízení, které však na původní řízení nijak nenavazuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 70/2017-29). V dané věci prováděl stavebník stavbu v rozporu s povolením, proto vedlejší účastník nemohl než zahájit řízení o odstranění stavby (první situace). To vedlejší účastník neučinil, zároveň ani nezahájil opakované stavební řízení nebo řízení o dodatečném povolení stavby, ale pokračoval v původním řízení o povolení stavby. Tuto možnost zákon neupravuje, proto musí vedlejší účastník řízení zastavit. V takto chybném řízení stěžovatel svá práva reálně bránit nemůže.
5. Obecnými soudy dovozená subsidiarita zásahové žaloby povede pouze k zmnožení stěžovatelem podaných procesních prostředků. Odmítnutí zásahové žaloby navíc způsobí jakékoliv i neúčelně vedené řízení. Podmínkou přípustnosti zásahové žaloby proti nezahájení řízení z moci úřední mimo jiné je, že ji podává žalobce, který by se mohl bránit žalobou proti rozhodnutí, které by eventuálně ze zahájeného správního řízení vzešlo, například z řízení zahájeného podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "starý stavební zákon"). V dané věci obecné soudy nepřipustily zásahovou žalobu stěžovatele z důvodu, že svá práva může bránit v jiném řízení, které však do výčtu § 129 odst. 2 starého stavebního zákona nespadá. Nejvyšší správní soud řádně nevypořádal stěžovatelovy námitky. Pro rozpor se svou dřívější judikaturou měl věc předložit rozšířenému senátu.
6. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že na některé jeho námitky Nejvyšší správní soud nereagoval, popřípadě se k nim vyjádřil velmi obecně a nejasně. Po vlastním vyhodnocení těchto námitek jako neopodstatněných nicméně Ústavní soud souhlasí s konečným závěrem obou správních soudů, že zásahová žaloba je v dané věci nepřípustná. Protože je tento závěr v souladu s níže uvedenou judikaturou, nemusel Nejvyšší správní soud věc předkládat rozšířenému senátu.
7. Svým rozsudkem č. j. 6 As 108/2019-39, ve věci ŽAVES, Nejvyšší správní soud připustil možnost domáhat se zásahovou žalobou toho, aby správní orgán zahájil řízení z moci úřední. Učinil tak ale pouze ve vztahu k osobám, jejichž subjektivní právo je nezahájením řízení ohroženo, a které se ocitly v situaci, že nemají jakoukoliv možnost vznést své námitky před správním orgánem a následně před správním soudem. V takovém případě by byl uvedeným osobám neústavně znemožněn přístup k soudu (body 54, 55, 82 a 85 citovaného rozsudku). Na jiné než zmíněné situace daný rozsudek nedopadá a zásahová žaloba není přípustná.
8. V projednávané věci je zjevné, že stěžovatel podmínku nemožnosti hájit svá práva v jiném řízení potřebnou pro výjimečné připuštění zásahové žaloby nesplňuje. Vedlejší účastník začal opětovně jednat o původní žádosti stavebníka o stavební povolení. Materiálně tedy vede opakované stavební řízení, které počítá s tím, že správní orgán bude jednat o původní žádosti (tolik k stěžovatelem tvrzenému rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 70/2017-29). Sám vedlejší účastník ve svém vyjádření k žalobě označuje řízení jako opakované. Ve smyslu uvedeného je nutné interpretovat i závěr Nejvyššího správního soudu, že vedlejší účastník nemá vést řízení opakované (bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu), tak, že vedlejší účastník nemá vést zcela nové řízení o nové žádosti stavebníka a řízení o jím podané předchozí žádosti, ať už nazvané jakkoliv, zastavovat.
9. V rámci nyní vedeného řízení vedlejší účastník posuzuje i nově nastalé skutečnosti (bod 13 usnesení krajského soudu). Je tedy povinen se zabývat i stěžovatelem tvrzeným neoprávněným umístěním jímky. Nic nenasvědčuje tomu, že by vedlejší účastník plánoval formalisticky řízení zastavit (jak se domnívá stěžovatel), např. z důvodu, že měl vést řízení o dodatečném povolení stavby, a následně nic dalšího nekonal, tj. nezahájil řízení o odstranění stavby. Naopak, vedlejší účastník již udělil stavebníkovi pokutu za neoprávněné jednání související se stavbou. Závěr stěžovatele, že řízení neskončí meritorním rozhodnutím, je proto v tomto ohledu spekulativní a předčasný. Teprve tehdy, pokud by řízení skutečně neskončilo ani povolením stavby, ani jejím odstraněním, dostal by se stěžovatel do situace, ve které nemůže svá subjektivní práva hájit jinak než zásahovou žalobou. Nyní ale stěžovatel v takové situaci není a může bránit svá práva v rámci již vedeného řízení o stavebním povolení.
10. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu