Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2016, č. j. 11 To 352/2016-67, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2016 č. j. 11 To 352/2016-67 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 2 T 189/2015-57, jímž bylo podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců uložený mu trestním příkazem okresního soudu ze dne 23. 12. 2015 č. j. 2 T 173/2015-28, a že podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Tento trest mu byl uložen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel uvádí, že proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 23. 6. 2016 podal okamžitě po jeho vyhlášení stížnost. Následně dne 7. 7. 2016 požádal nadepsaný soud o poskytnutí dodatečné lhůty za účelem doplnění stížnosti. Toto doplnění pak provedl dne 5. 8. 2016. Krajský soud však již dne 28. 7. 2016 o podané stížnosti rozhodl.
4. Takovýto postup stěžovatel považuje za chybný. I když to zákon v případě stížnosti výslovně neupravuje, dle stěžovatelova názoru by na základě analogie měla být použita právní úprava odvolání v § 251 odst. 1 trestního řádu, dle které nesplňuje-li odvolání náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 trestního řádu, vyzve předseda senátu k odstranění jeho vad v pětidenní lhůtě.
5. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že o jeho stížnosti nemělo být rozhodnuto, dokud nebyl vyzván k odstranění vad své stížnosti a neuplynula lhůta, která mu k tomu měla být stanovena. Jelikož se tak nestalo, došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Tvrdí-li stěžovatel, že měl být nejprve vyzván k odstranění vad své stížnosti, pak nutno poukázat na to, že, jak sám připouští, takovýto postup právní úprava nestanoví. Odvolání a stížnost jsou dva rozdílné opravné prostředky, užitelné proti rozdílným typům rozhodnutí a jejich právní úprava není zcela shodná.
9. Dále lze poznamenat, že stěžovatel měl v každém případě k doplnění své stížnosti několik týdnů času, a z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by tato doba neměla být dostatečná. Přípis ze dne 7. 7. 2016, o kterém stěžovatel hovoří jako o žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty, je nadto formulován jako sdělení stěžovatele soudu, že podanou stížnost doplní "ve lhůtě 14 dnů". To stěžovatel, jak plyne z jeho vlastních tvrzení, neučinil.
10. Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že důvod pro vyslovení, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil, se přitom jeví být jednoznačný, když v ní spáchal další úmyslnou trestnou činnost. Lze tak uzavřít, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředkládá nic, co by svědčilo o pochybení obecných soudů a porušení jeho ústavně zaručených práv.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v.r. předseda senátu