Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem, sídlem U Garáží 1611/1, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018 č. j. 101 Co 98/2018-51 a proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. února 2018 č. j. 42 P 502/2012-1217, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Ž. P. a nezl. O. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život, dále právo na soudní ochranu a rovněž právo na ochranu rodiny a rodičovství, tedy základní práva a svobody zakotvené mimo jiné v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatel dále navrhuje, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") zamítl usnesením ze dne 28. 2. 2018 č. j. 42 P 502/2012-1217 návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým se stěžovatel domáhal uložení povinnosti matce nezletilého (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) umožnit stěžovateli stýkat se s nezletilým synem O. (v řízení o ústavní stížnosti druhým vedlejším účastníkem) bez její přítomnosti nebo bez přítomnosti jejích příbuzných.
Dále okresní soud zamítl návrh stěžovatele, aby u něj nezletilý mohl v definované periodě přespat ze soboty na neděli. Usnesení okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018 č. j. 101 Co 98/2018-51 potvrzeno. Oba soudy se shodly na tom, že předběžné opatření je svou povahou mimořádným opatřením. Musí jít o situaci výjimečnou, která na druhou stranu nemá místo tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích o úpravu konečnou. Konstatovaly, že tím, jak stěžovatel svými rozličnými návrhy zahlcuje soudy, jen zbytečně oddaluje rozhodnutí ve věci svých rodičovských práv a povinností k nezletilému.
Stěžovatel podle nich nemůže očekávat, že stát (respektive soudy) bude řešit veškeré jeho neshody a problémy mezi ním a matkou nezletilého. Stěžovatel přitom podle obecných soudů ničím neosvědčil naléhavost úpravy poměrů spočívajících v úpravě styku s nezletilým s možností přespání, ani v uložení povinnosti matce umožnit stěžovateli stýkat se s nezletilým bez její přítomnosti a bez přítomnosti dalších osob.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rekapituluje okolnosti případu, když jednoznačně formuluje zejména to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Přípustnost ústavní stížnosti neovlivnila skutečnost, že předchozí stěžovatelova ústavní stížnost napadající shodná rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2542/18 odmítnuta pro neodstraněné vady.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud dále ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena.
Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje, že v meritorním soudním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze zjistit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl.
1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) či ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16 , dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje jeho zrušení [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10
(N 131/62 SbNU 59) či ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ]. To však není případ stěžovatelovy věci.
7. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích zejména zdůraznily - s ohledem na povahu rozhodování o předběžných opatřeních - že v daném případě nejsou poměry tak naléhavé, aby je bylo potřeba upravit předběžným opatřením. Stěžovatel má ke svému synovi upraven styk, kdy soudy konstatovaly, že stěžovatel neprokázal, že by v něm byl rušen matkou nezletilého nebo jejími příbuznými. K této okolnosti stěžovatel nedokládá žádná věcná tvrzení ani v ústavní stížnosti. Domáhá-li se stěžovatel úpravy styku a možnosti přenocování nezletilého u něj, soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že o rozsahu styku bude rozhodováno v řízení o věci samé, kdy opět stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem je možnost přenocování syna ze soboty na neděli při jeho výchově tak zásadní, aby musela být upravena právě předběžným opatřením.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovu návrhu na předběžné projednání věci přitom Ústavní soud fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu