Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. I., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2005 sp. zn. Nco 98/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel odůvodňuje své tvrzení o porušení základních práv a svobod tím, že ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 183/2004, v němž vystupuje jako žalobce, dne 30. 3. 2005 vznesl námitku podjatosti proti soudkyni tohoto soudu - JUDr. Alexandře Jiříčkové, která jako soudkyně rozhodovala ve sporu, jehož průběhem a výsledkem se cítí stěžovatel výrazně poškozen na svých právech do té míry, že v této věci podal žalobu na obnovu řízení. Vrchní soud v Praze se v napadeném rozhodnutí s námitkou stěžovatele neztotožnil a rozhodl, že výše jmenovaná soudkyně Městského soudu v Praze není vyloučena z projednání a rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004.
S předmětným rozhodnutím není stěžovatel spokojen a zdůrazňuje, že svá práva uplatňuje prostřednictvím Městského soudu v Praze již od roku 1993. Jeho žaloba byla údajně v rozporu s platným právem tímto soudem zamítnuta. Nebylo vyhověno ani jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Teprve v roce 2004 přiznal soud stěžovateli polovinu jím uplatněného nároku, a to v situaci, kdy žalovaný byl v likvidaci, takže již není reálná možnost k uspokojení soudem přiznaného plnění. Všechny výše uvedené okolnosti stěžovatel vykládá v ústavní stížnosti tak, že pod vlivem průtahů a "velkých pochybení soudců", kteří v jeho jednotlivých věcech jednali a rozhodovali, zejména pak soudkyně Městského soudu v Praze - JUDr.
Alexandry Jiříčkové, se stěžovatel dostal do situace, v níž nyní dluží Konsolidační agentuře za nesplacený úvěr již 18 milionů Kč. Z tohoto důvodu by podle jeho názoru bylo v rozporu se zákonem a Listinou základních práv a svobod, kdyby výše jmenovaná soudkyně i nadále mohla jednat a rozhodovat ve věci nyní vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Cm 183/2004. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel je rovněž nespokojen s rozhodováním obecných soudů v celé řadě sporů vedených jím v období let 1993-2004, a tvrdí, že nedůvěřuje soudcům, kteří předmětné spory projednávali a rozhodovali, a kteří jsou podle jeho názoru odpovědni jednak za to, že stěžovatel je povinen zaplatit vzniklý dluh z nesplaceného úvěru, ale i tím, že nemá k dispozici ani jím zakoupený autobus zn. OASA HD-12, takže přišel o zdroj příjmů.
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích porušily ustanovení § 153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které jim ukládá rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci a současně i ustanovení § 132 o. s. ř., neboť obecné soudy nedostály své povinnosti hodnotit provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. K porušení výše označeného článku Listiny dále údajně přispěla i skutečnost, že v odůvodnění svých rozhodnutí nedodržely podmínky uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o.
s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že podjatost soudkyně JUDr. A. Jiříčkové ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 19 Cm 183/2004 byla dostatečným způsobem prokázána, a vyplývá prý zejména z toho, že jmenovaná soudkyně v pravomocně skončeném řízení sp. zn. 19 Cm 142/94, jehož obnovy se stěžovatel ve spojení s věcmi vedenými pod sp. zn. 36 Cm 431/96 a sp. zn.
51 Cm 935/94 nyní domáhá, nepřipustila doplnění dokazování o vypracování znaleckého posudku, jímž by byl již v roce 1994 prokázán konstrukčně závadný stav jím zakoupeného autobusu zn. OASA HD-12. Znalecký posudek však byl vypracován až v roce 2002 a jako důkaz použit ve zcela jiném řízení, takže na jeho podkladě již v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 142/94 údajně mohlo dojít ke zcela zásadní změně skutkového stavu věci a následně i ke změně jejího právního posouzení. Protože se stěžovatel již dříve cítil být jednáním jmenované soudkyně poškozen, podal v roce 1999 na Ministerstvo spravedlnosti stížnost na průběh soudního jednání ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94.
V roce 2004 podal na Policii ČR podnět k zahájení trestního stíhání jak proti jmenované soudkyni, tak i proti soudkyni JUDr. Taťáně Michálkové pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, které v témže roce rozšířil i na další soudce a "třetí osoby". Další kroky stěžovatele v návrhu obšírně uváděné lze shrnout v tom smyslu, že stěžovatel další podněty a stížnosti adresoval Kanceláři prezidenta republiky, Ministerstvu spravedlnosti odboru generální inspekce a Státnímu zastupitelství pro Prahu 3.
Ze všech již uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004 je jím vznesená námitka podjatosti důvodná, přičemž se současně domnívá, že se k této námitce měli rovněž vyjádřit i ti soudci Městského soudu v Praze, kteří v předmětných kausách již jednou rozhodovali. To se však nestalo. Stěžovatel současně požaduje, aby mu byly v plném rozsahu přiznány náklady jeho právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, a aby o tomto jeho návrhu bylo rozhodnuto "příslušným usnesením".
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 183/2004 se zjišťuje, že stěžovatel se podáním ze dne 12. 10. 2004 domáhá obnovy řízení ve věcech sp. zn. 19 Cm 142/94, sp. zn. 36 Cm 431/96 a sp. zn. 51 Cm 935/94, proti žalované PRAGA Čáslav a. s. v likvidaci. Důvodem obnovy je tvrzení stěžovatele, že rozsudky ve shora označených věcech byly "vydány v rozporu se zjištěným skutkovým stavem" a dále skutečnost, že soud nedoplnil dokazování znaleckým posudkem, jímž by měl být prokázán konstrukčně závadný stav jím zakoupeného autobusu zn. OASA. Stěžovatel současně požádal soud o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je invalidní důchodce a jeho majetek i část důchodu podléhá prováděné exekuci.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2004 č. j. 19 Cm 183/2004-8 bylo rozhodnuto o vyloučení věcí sp. zn. 36 Cm 431/96 a sp. zn. 51 Cm 935/94 k samostatnému řízení s odůvodněním, že v těchto věcech bude nezbytné doplnit řízení o další vylíčení rozhodných skutečností za "účelem posouzení oprávněnosti návrhu samého", a ty se budou v jednotlivých sporech pro jejich povahu lišit.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2006 č. j. 19 Cm 183/2004-11 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že ve věci nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 138 odst. 1 věta první o. s. ř. V obou výše označených rozhodnutích rozhodovala ve věci jako samosoudkyně Městského soudu v Praze JUDr. A. Jiříčková.
Poté, co byl stěžovatel soudem prvního stupně poučen o možnosti vznést námitku podjatosti, navrhl ve svém podání ze dne 30. 3. 2003 vyloučení soudkyně Městského soudu v Praze - JUDr. A. Jiříčkové z projednávání a rozhodování v předmětné věci s tím, že důvody podjatosti jmenované soudkyně spatřoval mimo jiné v jejím rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94, takže proti rozsudku v této věci podal žalobu na obnovu řízení, a dále v jejím dalším rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004, kdy nebylo vyhověno jeho návrhu na spojení věcí a žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Na č. l. 25 je založeno vyjádření jmenované soudkyně z něhož je zřejmé, že soudkyně popírá jakýkoli vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům i k projednávané věci, přičemž považuje námitku podjatosti sice za výraz uplatnění práva stěžovatele, která je však ve své podstatě vykonstruovaná a neopodstatněná. Negativně vyzněla i vyjádření dalších čtyř zastupujících soudů Městského soudu v Praze.
O námitce podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2005 č. j. Nco 98/2005-31 tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Alexandra Jiříčková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 183/2004.
Odvolací soud uvedl, že stěžovatel rovněž vytkl soudu prvního stupně, že v den vyhlášení rozsudku ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94 nebylo na vývěsce soudní síně uvedeno, že by měl být rozsudek vyhlášen a stalo se tak až po ústní urgenci stěžovatele, dále že údajně JUDr. Jiříčková nezaprotokolovala odvolání stěžovatele proti rozsudku a mylně informovala účastníky, přičemž v rozsudku uvedla nepravdivé a neověřené informace.
Při posouzení důvodnosti vznesené námitky odvolací soud vycházel z obsahu ustanovení § 14, odst. 1, odst. 4 o. s. ř., z čl. 96 odst. 1 Ústavy a z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V takto vymezeném zákonném rámci vycházel odvolací soud při posouzení námitky podjatosti z názoru soudní judikatury v této otázce, který považuje za poměr k věci vzbuzující pochybnost o nepodjatosti soudce především přímý zájem soudce na projednávané věci, resp. na jejím výsledku, a to zejména v těch případech, kdy soudce sám byl nebo se může stát účastníkem řízení, nebo by takovým rozhodnutím soudu mohl být dotčen na svých právech. O možnou podjatost by se mohlo jednat i za situace, v níž soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než v rámci řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžejní námitky stěžovatele směřují proti postupu soudkyně v řízení o projednávané věci nebo v jejím rozhodování o jiné věci, a právě tyto okolnosti důvodem k vyloučení soudce podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. být nemohou, nepřisvědčil odvolací soud důvodnosti stěžovatelem vznesené námitky. Ani stěžovatelem podávané stížnosti či podněty nelze považovat za důvod podjatosti u jmenované soudkyně Městského soudu.
Závěrem odvolací soud připomněl, že snaha neúspěšného účastníka řízení dosáhnout změny soudce z jiných důvodů než v zákoně stanovených je "limitována Ústavou zaručenou rovností procesních práv účastníků řízení, jakož i ostatních účastníků, aby nebyli z jakýchkoli důvodů odňati svému zákonnému soudci". Nad rámec zkoumání podmínek řízení odvolací soud uvedl, že i když se Ministerstvo spravedlnosti zabývalo stížnostmi stěžovatele na průběh soudního jednání ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94, neshledalo je důvodnými.
Ze spisu sp. zn. 19 Cm 142/94 se podává, že v roce 1994 se stěžovatel domáhal žalobou podanou proti žalované PRAGA Čáslav a. s. nejprve určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou s žalovanou uzavřel dne 14. 7. 1992 na koupi autobusu OASA HD-12, později upravil petit na určení platnosti odstoupení od předmětné kupní smlouvy, které zaslal žalovanému dne 6. 9. 1993 poté, co v průběhu záruční lhůty mnohokrát reklamoval závady na autobuse a pro jeho váhový rozdíl. V tomto řízení byl stěžovatel od počátku zastoupen právním zástupcem.
Při jednání před soudem prvního stupně, které bylo nařízeno na den 7. 12. 1995, stěžovatel omluvil neúčast svého právního zástupce. V závěru jednání byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo podle soudu prvního stupně zjištění, že v projednávané věci nebyl splněn účel určovací žaloby, jímž je preventivní ochrana právního postavení žalobce dříve, než dojde k porušení práva nebo právního vztahu, neboť soud na základě provedených důkazů zjistil, že v projednávané věci již právo bylo porušeno "a tudíž žaloba není opodstatněná a žalobce se musí domáhat ochrany žalobou na plnění, kde bude soud řešit otázku oprávněnosti odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy jako otázku předběžnou". Z tohoto důvodu soud další dokazování nepovažoval za potřebné. Předmětný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1995 č. j. 19 Cm 142/94-35 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 6. 3. 1996 a nabyl právní moci dne 22. 3. 1996.
Teprve dne 29. 10. 1996 podal stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které bylo doplněno žádostí o osvobození od soudních poplatků. Žádosti nebylo vyhověno. Odvolání bylo odvolacím soudem odmítnuto jako opožděné. Usnesení Krajského obchodního soudu, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele, bylo odvolacím soudem potvrzeno.
V případě tvrzeného zásahu do práv stěžovatele vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) Ústavní soud zastává názor, "že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je především věcí těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace § 14 o. s. ř. posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03 , či usnesení ÚS ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 26/2000 , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 17, C.H. BECK 2000 - I. díl, str. 366).
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel soudkyni JUDr. A. Jiříčkové vytýká nikoli osobní zaujatost či její poměr k věci, účastníkům či jejich zástupcům, ale její procesní postup v otázce dokazování a rozhodování ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94, potažmo ve věci sp. zn. 19 Cm 183/2004.
Tato skutečnost je ostatně potvrzována listinnými doklady založenými ve spise sp. zn. 19 Cm 142/94 na č. l. 87 - 91 a na č. l. 117-120. Z odpovědí Ministerstva spravedlnosti je zřejmé, že stížnosti stěžovatele směřující proti průběhu řízení a proti pravomocnému rozsudku ve věci sp. zn. 19 Cm 142/94 nebyly shledány opodstatněnými již z toho důvodu, že stěžovatel, ač v té době zastoupen právním zástupcem, nepodal včas odvolání, v němž mohl své námitky na údajně nedostatečně zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně řádně uplatnit.
Pokud stěžovatel dovozuje porušení čl. 3 odst. 3 Listiny v projednávané věci z jeho vlastního přesvědčení, že "každá" fyzická osoba, tedy soudce nevyjímaje, musí být podjatá již jen z toho důvodu, že její profesní činnost je předmětem kritiky a stížností, Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu a souhlasí s jeho názorem v této otázce, totiž že soudce již z hlediska své profese nemůže považovat za důvod podjatosti, resp. za pochybnost o jeho nepodjatosti skutečnost, že účastník řízení napadne průběh řízení a výsledek rozhodování řádnými nebo mimořádnými opravnými prostředky, případně stížnostmi ke správním orgánům.
Jedinou výjimkou z pravidla uvedeného v ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování o jiných věcech, jsou žaloby pro zmatečnost (§ 14 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ však v projednávané věci nejde. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu své argumentace poukazuje na závěry Ústavního soudu, vyložené v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 167/94 , sp. zn. II. ÚS 105/01 a sp. zn. I. ÚS 278/96 , aniž však bere v úvahu, že okolnosti každého jednotlivého případu jsou odlišné a jako takové nemohou být tedy vždy stejně posuzovány.
Jak z obsahu rekapitulace předmětných spisů ve vztahu k námitkám stěžovatele vyplývá, v projednávané věci Ústavní soud neshledal z hlediska objektivity ani jiné faktory, které by mohly zakládat pochybnosti o nepodjatosti (nestrannosti) soudkyně v projednávané věci. Ústavní soud neshledal, že by postupem či rozhodnutím obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu nelze ani vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. března 2006
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu