Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Klárou Zábrodskou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 3, Laubova 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2006 č. j. 6 To 83/2006-37, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jak v řízení před Okresním soudem v Chomutově, tak v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, bylo jednak porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v souvislosti s napadeným rozhodnutím mělo být zároveň porušeno i právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. K porušení uvedených základních práv došlo podle názoru stěžovatele tím, že obecné soudy dostatečným způsobem nezjistily všechny okolnosti nezbytné pro vydání svých rozhodnutí a postupovaly v rozporu s § 134 odst. 2 tr. řádu, když svá rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnily. V odůvodnění stížnosti stěžovatel obsáhle argumentuje charakterem rozhodnutí o zařazení odsouzeného do příslušného typu věznice a povinností obecných soudů opřít takové rozhodnutí o náležitě provedené dokazování, které povede k objasnění skutečností týkajících se osobnosti obviněného a možnosti jeho nápravy.
Z odůvodnění přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001 sp. zn. 6 T 26/2001 uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a posléze mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 10 T 3/2005 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Z vazby byl dne 14. 2. 2004 převeden do výkonu trestu a přemístěn nejprve do Nového Sedla do věznice s dozorem, kde plnil stanovený cíl programu a záhy docílil přeřazení do věznice s dohledem (dne 20. 5. 2005). Trest nadále vykonával ve věznici na Pouchově, kde projevoval snahu dosáhnout pracovního zařazení, zapojoval se do různých prací a byl za to kázeňsky odměněn. Dne 23. 8. 2004 byl pracovně zařazen na vnější pracoviště s volným pohybem.
Dne 10. 10. 2004 však stěžovatel z výkonu trestu uprchl a po následném pátrání byl Policií ČR zadržen teprve 11. 11. 2004. Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zákona, které však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2005 č. j. 1 ZT 21/2005-12 podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. řádu zastavila, neboť o skutku obviněného již bylo dostatečným způsobem rozhodnuto jiným orgánem kázeňsky. Jednalo se o kázeňský trest, uložený obviněnému rozhodnutím ředitele věznice, spočívající v celodenním umístění do uzavřeného oddělení na dobu 20 dnů. Stěžovatel kázeňský trest beze zbytku vykonal.
Následně dne 16. 12. 2004 byl stěžovatel přemístěn do věznice Všehrdy. Jak v odůvodněních svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, stěžovatel se ve věznici ve Všehrdech choval v souladu s vnitřním řádem věznice, plnil příkazy a nařízení. Z uvedených odůvodnění však dále plyne, že dne 17. 10. 2005 byl stěžovatel znovu kázeňsky potrestán za přechovávání nepovolených věcí a sice mobilního telefonu. Dále se v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že stěžovatel neplní cíl programu a nerespektuje normy upravující výkon trestu odnětí svobody.
Ředitelem věznice ve Všehrdech byl u Okresního soudu v Chomutově podán návrh na přeřazení odsouzeného do věznice s dozorem. Okresní soud rozhodl ve veřejném zasedání dne 20. 12. 2005 tak, že návrhu ředitele věznice usnesením vyhověl a stěžovatele podle § 39b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák přeřadil do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kterou krajský soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 6 To 83/2006 jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.
řádu.
Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice s přísnějším režimem podstatným způsobem mění výrok o trestu obsažený v odsuzujícím rozsudku. Stejně jako soud, který v odsuzujícím rozsudku zařazuje obviněného do určitého typu věznice, musí i soud, který rozhoduje o přeřazení, vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu, který umožňuje dostatečným způsobem posoudit osobnost odsouzeného. Aby mohl vydat rozhodnutí vedoucí k naplnění účelu a smyslu trestu (viz § 23 odst. 1 tr. zák.), musí soud zajisté zkoumat jak záporné tak i pozitivní sklony a tendence v chování pachatele. Současně vychází z kritérií a pravidel uvedených v § 39a a 39b tr. zákona, popř. i z příslušných ustanovení předpisů upravujících výkon trestu odnětí svobody [viz ustanovení § 11, § 14 a § 28 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, upravující základní povinnosti odsouzených].
Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech opakovaně vyzdvihl význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a ve své rozhodovací činnosti upozornil na protiústavní charakter těch z nich, která jen povšechně citují text příslušných zákonných ustanovení. Povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit patří k základním prvkům práva na řádný proces, vylučujícím libovůli při rozhodování [srov. např. sp. zn. III. ÚS 217/1996 ,
, č. 24 ve sv. 7, č. 48 ve sv. 21 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR ]. Ve stěžovatelem napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí jemu předcházejícím však Ústavní soud podobné vady, které by zakládaly rozpor s ústavně zaručenými právy, neshledal, a to i přesto, že zejména odůvodnění usnesení Okresního soudu v Chomutově je velmi stručné a místy neobratně až nedbale formulované. Nelze přisvědčit výtce stěžovatele, že by obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezohledňovaly celkový charakter jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, který byl dosud velmi uspokojivý.
Oba soudy tuto skutečnost uvádějí a např. okresní soud se v souvislosti s tím zmiňuje i o sedmi kázeňských pochvalách, které byly stěžovateli uděleny. Za negativní z hlediska obsahové kvality rozhodnutí je možno považovat fakt, že obecné soudy až na jedinou výjimku v odůvodnění nekonkretizovaly, v čem spočívalo neplnění cíle programu a nerespektování norem upravujících výkon trestu odnětí svobody, jehož se stěžovatel měl od určité doby dopouštět a že zároveň nebyla nikterak zhodnocena účinnost a dostatečnost kázeňských trestů, které byly stěžovateli uloženy.
Toto pochybení obecných soudů však v daném případě nevedlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
Pro Ústavní soud se jako klíčové jevilo zjištění, že soud prvního stupně jako důvod pro své rozhodnutí o přeřazení stěžovatele do věznice s přísnějším režimem uvedl závažný přestupek, kterého se stěžovatel dopustil, když přechovával nepovolenou věc (mobilní telefon). Okresní soud jako přitěžující okolnost správně uvedl, že se stěžovatel zmíněného přestupku dopustil v době, kdy teprve mělo být rozhodováno o původním návrhu na přeřazení v souvislosti s jeho svévolným opuštěním věznice na podzim roku 2004. Tím soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil svůj závěr, že na odsouzeného trest ve věznici s dohledem náležitě nepůsobí a je třeba jej přeřadit do věznice s přísnějším režimem. Krajský soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s tímto závěrem a jeho odůvodněním ztotožnil.
Ustanovení § 39b odst. 3 písm a) tr. zákona takový postup umožňuje, když stanoví, že o přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem může soud rozhodnout, jestliže odsouzený závažným způsobem nebo opakovaně porušil stanovený pořádek nebo kázeň. Zatímco u méně závažných porušení bude pro zpřísnění režimu výkonu trestu zapotřebí většího počtu takových případů spáchaných s nevelkými časovými odstupy, u porušení stanoveného pořádku nebo kázně závažným způsobem postačí pro odůvodnění o přeřazení do přísnějšího typu věznice jedno takové provinění.
Nedovolené držení mobilního telefonu soudy mohly subsumovat pod ustanovení § 28 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, kde se odsouzeným zakazuje navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona. Jak uvádí komentář k tr. zákonu, zda se jedná o závažné provinění podle citovaného ustanovení tr. zákona, hodnotí soud samostatně a nezávisle na tom, byl-li odsouzený za to kázeňsky potrestán nebo lze-li v takovém jednání spatřovat trestný čin [Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon.
Komentář.
I. Díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 368].
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K stěžovatelem tvrzenému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v souvislosti s tím i práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny napadeným usnesením krajského soudu ani usnesením soudu prvního stupně nedošlo, neboť obecné soudy uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí důvod, který zákon předvídá, tedy závažné porušení pořádku nebo kázně odsouzeným ve výkonu trestu odnětí svobody.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 26. července 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu