Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jana Rončky, zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem, se sídlem Nádražní 1325/18, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024, č. j. 29 NSČR 76/2024-B-93, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2024, č. j. 3 VSOL 105/2024-B-80, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2023, č. j. KSOS 33 INS 20773/2017-B-67, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal návrh, aby byl po rozhodnutí o splnění oddlužení osvobozen od placení dosud neuspokojených částí pohledávek, které byly zahrnuty do oddlužení.
2. Obecné soudy mu však nevyhověly. Podle obecných soudů stěžovatel nesplnil "řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení", což je zákonnou podmínkou pro osvobození od placení pohledávek [viz § 414 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 ("insolvenční zákon")]. Stěžovatel byl během řízení opakovaně nekontaktní, z některých jeho vyjádření byl zřejmý jeho nedbalý přístup k řízení, vznikaly mu během něj nové splatné závazky. Opakovaně nereagoval na výzvy soudu i insolvenční správkyně a oddaloval zpeněžení majetkové podstaty, čímž zapříčinil průtah insolvenčního řízení. Ačkoli tedy stěžovatel uspokojil věřitele v potřebném rozsahu, nesplnil všechny zákonné předpoklady pro osvobození od placení zbytku pohledávek.
3. Krajský soud proto stěžovatelův návrh na přiznání osvobození zamítl, vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel nyní podává proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila princip legitimního očekávání a důvěry v právo a jeho právo na spravedlivý proces, ochranu lidské důstojnosti a osobní cti a ochranu vlastnictví. Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Nejvyšší soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1538/14 odmítl dovolání bez vazby na stěžovatelovy dovolací otázky a v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, jak jsou tyto otázky v jeho praxi řešeny. b) Obecné soudy neosvobodily stěžovatele od placení zbytku dosud neuspokojených pohledávek, ačkoli stěžovatel plně uhradil všechny pohledávky zahrnuté do oddlužení.
Za této situace je nepřiznání osvobození nespravedlivé a nepřiměřené, chybí mu legitimní cíl a příčí se účelu insolvenčního řízení (kterým je maximálně uspokojit věřitele) i účelu osvobození (kterým je motivovat dlužníky k maximálnímu uspokojení věřitelů). Nepřiznání osvobození navíc neodpovídá závažnosti vytýkaných prohřešků a odporuje legitimnímu očekávání stěžovatele. Stěžovatel dodržoval pravidla daná soudem a kvůli nepřiznání osvobození je znovu v úpadku. Argumentaci stěžovatele podporuje i nález sp. zn. II.
ÚS 2323/22
. c) Pokud existovaly důvody pro nepřiznání osvobození, měl insolvenční soud raději oddlužení v souladu s § 418 insolvenčního zákona i se závěry zastávanými odbornou literaturou zrušit.
5. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda nebylo odmítnutí stěžovatelova dovolání protiústavní (viz část III.1), zda jeho neosvobození od placení pohledávek bylo ústavně souladné (viz část III.2) a zda obecné soudy neměly ústavní povinnost namísto nepřiznání osvobození stěžovatelovo oddlužení zrušit (viz část III.3).
6. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila. III.1 Námitka protiústavního odmítnutí dovolání
8. Nejvyšší soud je oprávněn odůvodnit nepřípustnost dovolání pouze stručně (viz § 243f odst. 3 první věty občanského soudního řádu). Podle Ústavního soudu však musí být "i z tohoto stručného odůvodnění [...] patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům" (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2194/23 , bod 24; IV. ÚS 332/24, bod 14; II. ÚS 1257/15, bod 19). Tyto požadavky Nejvyšší soud splnil.
9. Jak uvádí sám stěžovatel, jeho dovolací otázky směřovaly k tomu, zda ze strany dlužníka vůbec mohlo dojít k porušení povinností v oddlužení, a to v kontextu specifického plného uspokojení přihlášených věřitelů (viz strana 3 ústavní stížnosti).
10. Nejvyšší soud se této problematice v napadeném rozhodnutí věnoval a závěr o nepřípustnosti dovolání řádně vysvětlil. Dovolání bylo nepřípustné, neboť podle insolvenčního zákona a jeho ustáleného výkladu musí soud zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení i při rozhodování o osvobození od placení zbytku dluhů, k přiznání tohoto osvobození musí dlužník splnit všechny povinnosti v § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona - nikoli jen některé z nich. Jinými slovy, splnění povinnosti vynaložit veškeré úsilí k plnému uspokojení věřitelů k přiznání osvobození nepostačuje. Závěr, že stěžovatel celkem tři zákonné povinnosti porušil, a že mu proto osvobození od placení pohledávek nenáleží, podle Nejvyššího soudu není nepřiměřený (viz body 11 až 22 jeho rozhodnutí).
11. Ústavní soud proto nepřisvědčil námitce, že Nejvyšší soud odmítl dovolání bez vazby na stěžovatelovy dovolací otázky a že ve svém rozhodnutí nevysvětlil, jak jsou tyto otázky v jeho ustálené rozhodovací praxi řešeny. Nejvyšší soud se předloženou problematikou a okolnostmi stěžovatelova případu zabýval, své závěry srozumitelně a podloženě vysvětlil a jeho rozhodnutí nemá ani jiné protiústavní vady. III.2 Námitka protiústavního neosvobození od placení pohledávek
12. Podle Ústavního soudu není opodstatněná ani námitka, že nepřiznání osvobození od placení pohledávek bylo protiústavní, jelikož stěžovatel plně uhradil všechny pohledávky zahrnuté do oddlužení a protože nepřiznání osvobození neodpovídá závažnosti vytýkaných prohřešků a odporuje jeho legitimnímu očekávání.
13. Podmínkou k osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení je podle insolvenčního zákona to, že "dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení" (viz § 414 odst. 1 ve spojení s § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění).
14. Posouzení toho, zda dlužník tyto podmínky splnil, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Obecné soudy se touto otázkou opakovaně zabývaly a stěžovateli několikrát podrobně a přehledně vysvětlily, proč k přiznání osvobození nepřistoupily (viz body 11 až 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 10 až 15 rozhodnutí vrchního soudu a body 13 až 16 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud tento závěr ani jeho odůvodnění nepovažuje za protiústavní.
15. Ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákon v rozhodném znění výslovně stanoví, že podmínkou přiznání osvobození od placení pohledávek je řádné a včasné splnění všech povinností podle schváleného způsobu oddlužení. Již z jazykového výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že k přiznání osvobození nestačí splnit pouze některou či některé ze stanovených povinností, ale že je třeba splnit všechny z nich. Opačný výklad by odporoval doslovnému znění zákona. Podle judikatury Ústavního soudu se obecný soud od doslovného znění zákona za určitých okolností smí a musí odchýlit - a to konkrétně tehdy, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo princip, který má základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 24/23 , body 55 až 56; Pl. ÚS 33/18, bod 35; Pl. ÚS 35/09, bod 22). Čím konkrétnější či rigidnější právní úpravu přitom soud vykládá, tím silnější důvody musí pro odchýlení se od jejího výslovného znění uvést (viz nález sp. zn. I. ÚS 2956/23 , bod 26). Ústavní soud konstatuje, že doslovný výklad citovaného ustanovení v daném případě žádnou z uvedených hodnot neporušuje.
16. Závěry napadených rozhodnutí neodporují ani stěžovatelem zmiňovanému nálezu sp. zn. II. ÚS 2323/22 , podle něhož "[r]atio legis insolvenčního řízení nespočívá v povinnosti minuciózně zkoumat právní čistotu veškerých úkonů [...], ale v co nejrychlejším a spravedlivém uspokojení věřitelů" (viz bod 39 nálezu). Ústavní soud tento závěr vyslovil za zcela jiných skutkových a právních okolností. Nález se zabýval případem stěžovatelky, která na základě veřejné obchodní soutěže nabyla nemovitosti, které byly o 10 let později zahrnuty do konkurzní podstaty jiné osoby. Ústavní soud označil tento postup za protiústavní - a to zejména proto, že stěžovatelka tuto situaci nezavinila, že se v ní ocitla kvůli (údajnému) pochybení orgánů veřejné moci při veřejné obchodní soutěži a že její vlastnictví dlouho nikdo nezpochybňoval. Již z tohoto stručného popisu je zřejmé, že situace, v níž se ocitla tehdejší stěžovatelka, a situace, do které se dostal nynější stěžovatel, jsou z hlediska své povahy i závažnosti nesouměřitelné.
17. Obecnými soudy zaujatý jazykový výklad § 414 odst. 1 insolvenčního zákona podle Ústavního soudu neodporuje ani účelu insolvenčního řízení či institutu osvobození.
18. Ústavní soud nezpochybňuje, že vidina přiznání osvobození od placení pohledávek motivuje dlužníky k uhrazení požadované míry nezajištěných dluhů a že jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení je co nejvyšší uspokojení věřitelů [viz § 5 písm. a) insolvenčního zákona]. To však neznamená, že jakákoli povinnost nebo podmínka, kterou insolvenční zákon dlužníkům ukládá a která nesměřuje k co nejvyššímu uspokojení věřitelů, je automaticky nepřiměřená, méně podstatná, neopodstatněná či dokonce protiústavní.
19. Výklad obecných soudů plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (na níž napadená rozhodnutí odkazují - viz bod 12 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 11 rozhodnutí vrchního soudu). Podle ní nelze přisuzovat povinnostem, které musí dlužník za účelem přiznání osvobození splnit, odlišnou váhu (viz např. jeho usnesení sp. zn. 29 NSČR 43/2023, bod 17; sp. zn. 29 NSČR 161/2022, bod 20). Proto je podle něj zcela irelevantní, že některé své povinnosti dlužník řádně plnil, pokud jinou povinnost porušil (viz jeho usnesení sp. zn. 29 NSČR 227/2016). Tento jazykový výklad přitom podle Nejvyššího soudu neodporuje výkladu teleologickému, protože ústředním principem oddlužení je kromě zásady poctivosti dlužníka i zásada zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (viz např. jeho sbírková usnesení sp. zn. 29 NSČR 45/2010; 29 NSČR 35/2018, bod 26; 29 NSČR 33/2016, bod 22 podbod 3). Napadená rozhodnutí tedy obstojí i z pohledu judikatury Nejvyššího soudu, která se touto otázkou zabývala nejen z hlediska jazykového výkladu.
20. Výklad, podle něhož by minimální úhrada přihlášených pohledávek či jejich plná úhrada sama o sobě měla postačovat k přiznání osvobození, nelze dovodit ani z důvodových zpráv k insolvenčnímu zákonu či odborné literatury [byť i ta uznává, že při rozhodování o přiznání osvobození je třeba přihlížet k míře uspokojení dlužníkových věřitelů a že ne každé porušení povinnosti vede podle rozhodovací praxe k nepřiznání osvobození - viz například Erbsová, H. § 414. In: Hásová, J., Moravec, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 1632, či Sprinz, P. a Chytil, P. § 414. In: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12 až 13].
21. Ústavní soud navíc poukazuje na to, že stěžovatel porušil celkem tři různé zákonné povinnosti, přičemž porušení každé z nich podle obecných soudů samo o sobě stačí k odepření osvobození (viz bod 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu). To, že by stěžovatel tyto povinnosti neporušil, přitom v ústavní stížnosti přesvědčivě nevyvrátil.
22. Ústavní soud nezpochybňuje, že výklad zaujatý v napadených rozhodnutích může stěžovateli připadat přísný. To však ještě neznamená, že je protiústavní. Pro Ústavní soud je totiž klíčové, že se opírá o jednoznačné znění zákona, neodporuje jeho účelu, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a neporušuje žádnou ústavně chráněnou hodnotu. III.3 Námitka protiústavního nezrušení oddlužení
23. Obecné soudy podle Ústavního soudu nepostupovaly protiústavně ani tím, že stěžovateli nepřiznaly osvobození od placení pohledávek namísto toho, aby jeho oddlužení kvůli vytýkaným prohřeškům zrušily. Takový postup je totiž možný nejen podle insolvenčního zákona, ale i podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na které Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního (viz např. jeho usnesení sp. zn. 29 NSČR 31/2023, bod 30; 29 NSČR 52/2021, body 7 až 10; 29 NSČR 35/2018, bod 25).
24. Ústavní soud si uvědomuje, že podle části odborné literatury by insolvenční soud až na výjimky neměl odmítnout přiznat osvobození s odkazem na porušení, pro která mohlo být oddlužení zrušeno [viz Sprinz, P. a Chytil, P. § 414. In: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12 až 13]. To, že lze určitý procesní postup považovat z rozumných důvodů za vhodnější, však ještě neznamená, že je opačný postup protiústavní - a tak je tomu i v tomto případě.
25. Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu neporušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu