Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Jiřího Přibáně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Moniky Kalašové, zastoupené JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem, sídlem Drobného 306/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2023 č. j. 38 Co 99/2023-186 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. června 2023 č. j. 5 C 276/2022-161, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Central-Therm, a. s., sídlem Borotice 76, Jiřice u Miroslavi, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka podle soudu hodnověrně neprokázala své osobní a majetkové poměry a nenaplnila tak zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Soud neuvěřil tvrzením stěžovatelky, že nedisponuje žádným finančním obnosem. Stěžovatelka nedoložila svůj zdravotní stav.
Stejně tak neprokázala svá tvrzení o podvodném jednání, kterým byla připravena o aktivity v žalované společnosti ani šikanózní exekuci vedenou proti ní. Soud se také ztotožnil s námitkou vedlejší účastnice, že podnikatelské neúspěchy stěžovatelky nelze přenášet na stát v podobě osvobození od soudních poplatků. Soud nemohl přihlédnout k tvrzeným dluhům a exekucím, protože okolnost, že se stěžovatelka dostala do dluhů, nelze také klást k tíži státu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že § 138 o. s. ř. nebyl soudy aplikován ústavně konformním způsobem. Rozporuje závěr soudů, že objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek byla způsobena její podnikatelskou činností a takové riziko podnikání nelze přenášet na stát. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Stěžovatelka řádně doložila tvrzené nepříznivé majetkové poměry a je přesvědčena, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků byly v jejím případě splněny.
4. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
6. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
7. Konstrukce § 138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo pokud by z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
8. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto soudu prokázat tíží žadatele o osvobození (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 573/2016). Soudy dostatečně odůvodnily, proč nepokládají konkrétní tvrzení stěžovatelky o jejích špatných majetkových poměrech a zdravotním stavu za prokázaná. Zásadní přitom je, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu dostatečně nedoložila, jakým způsobem naložila s penězi za prodej nemovitosti (podle tvrzení vedlejší účastnice mělo jít o částku 2 300 000 Kč) a peníze za prodej obchodního podílu. Stěžovatelka pouze uvedla, že z nich uhradila dluh svým rodičům a náklady na právní zastoupení. Stěžovatelka však nepředložila žádné důkazy na podporu svých tvrzení, což bylo nezbytné pro úspěšné uplatnění žádosti o osvobození od soudních poplatků.
9. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka argumentovala tím, že již jednou od soudních poplatků osvobozena byla. Soudy k tomu správně uvedly, že toto rozhodnutí pro ně není závazné a soud vždy zkoumá aktuální sociální a majetkové poměry žadatelů o osvobození. Soudy sice mohly ve svých rozhodnutích uvést, jak se situace stěžovatelky od doby, kdy bylo rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků, změnila nebo proč ve věci stěžovatelky rozhodly jinak. Nicméně soudy tímto neúplným odůvodněním nijak nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud si ověřil, že se soud v rozhodnutí, kterým stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků, prodejem nemovitosti a obchodního podílu nijak nezabýval. Stěžovatelka ostatně pochybení soudů v tomto směru v ústavní stížnosti nenamítá.
10. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat i právnické osobě - podnikateli (stejně tak i fyzické osobě - podnikateli). Při splnění ostatních předpokladů nelze takové osobě osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (srov. stěžovatelkou uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, dále i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997 sp. zn. 11 Cmo 18/97 nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08 ). Stěžovatelka však opomíjí fakt, že jí soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků zejm. proto, že řádně nedoložila své osobní a majetkové poměry. Okresní soud to, že stěžovatelka věrohodně neosvědčila své majetkové poměry, označil za hlavní důvod nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu