Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Hromka, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2021 č. j. 14 Nc 390/2021-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Petry Hromkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. U Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") nyní probíhá řízení o rozvod manželství vedlejší účastnice Petry Hromkové (dále jen "manželka") a stěžovatele vedené pod sp. zn. 7 C 140/2021. V rámci výše uvedeného řízení vznesl stěžovatel - svým podáním ze dne 18. 6. 2021 - námitku podjatosti vůči všem soudcům okresního soudu. Tu zdůvodnil tím, že jeho manželka je zaměstnankyní okresního soudu na pozici rejstříkové vedoucí soudního oddělení 6 občanskoprávního úseku, jež řeší mimo jiné i rozvodovou agendu, a proto se osobně zná se soudci okresního soudu zabývajícími se problematikou rozvodů. Rozhodující soudce Mgr. PhDr. Roman Novák i jeho zastupující soudkyně JUDr. Jana Kowolowská se k námitce vyjádřili tak, že k manželce žádný bližší vztah nemají, znají ji pouze jako zaměstnankyni soudu, a proto se necítí být podjatí. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že výše uvedení soudci z projednávání a rozhodování věci vyloučeni nejsou, neboť neshledal existenci skutečností svědčících o jejich vztahu k účastníkům řízení či věci. Sama okolnost, že manželka působí u okresního soudu jako rejstříková vedoucí (nadto u jiného soudního oddělení), není dle krajského soudu důvodem pro vyloučení soudců, ledaže by k ní měli vztah bližší. To však z vyjádření soudců Romana Nováka a Jany Kowolowské ani z obsahu spisu nevyplývá. Ve vztahu ke zbývajícím soudcům okresního soudu se krajský soud námitkou podjatosti nezabýval, neboť tito nebyli určeni k projednání a rozhodování věci.
3. Stěžovatel namítá, že v daném případě existuje vážná pochybnost o nestrannosti soudců okresního soudu, a zpochybňuje závěry krajského soudu vyslovené v napadeném usnesení. Vztahy vznikající na pracovišti dle stěžovatele mají potenciál založit pochybnosti o podjatosti soudce, obzvláště u méně početných kolektivů, v nichž jsou vztahy mezi jednotlivými pracovníky bližší. Neformální interakce probíhající na pracovišti nevyhnutelně ovlivňují nazírání soudce na účastníka řízení, jenž je zároveň jeho kolegou. Stěžovatel dále upozorňuje na riziko "předvědění" soudců, neboť nelze vyloučit, že již dříve získali od manželky informace týkající se věci, nadto podané jednostranně. Argumentuje, že po něm nelze požadovat prokázání konkrétních skutečností svědčících o bližším vztahu manželky k soudcům; takové důkazní břemeno považuje za zcela nepřiměřené. Poukazuje dále, že požadavek nestrannosti soudce je v projednávané věci intenzivnější, neboť v jejím rámci bude rozhodováno o otázkách péče a styku s jeho nezletilou dcerou, kterou manželka navrhuje svěřit do své výlučné péče. Konečně argumentuje, že případná delegace věci k jinému obecnému soudu není způsobilá zasáhnout do práv manželky tak intenzivně, jako zasahují pochybnosti o nepodjatosti soudců okresního soudu do práv stěžovatele.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento princip reflektuje čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1980/21 nebo usnesení ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 932/21 ). Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou.
6. Takto Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a námitka podjatosti může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích (viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2016/21 , usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2946/19 , usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17 , usnesení ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17 , usnesení ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16 nebo usnesení ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16 ). V obecné rovině je sice namístě podotknout, že zásadám spravedlivého řízení by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti však řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
7. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy stěžovatel napadá usnesení krajského soudu o nevyloučení soudců okresního soudu v řízení, jež k dnešnímu dni stále probíhá. Ústavní soud neshledal v dané věci ani naplnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti vymezených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně ani stěžovatel žádnou takovou konkrétní argumentaci neuváděl.
8. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i pokud by ústavní stížnost byla přípustná, byl by ji nucen odmítnout pro nedodržení lhůty. Napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 24. 9. 2021; tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil vyžádáním příslušné doručenky. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proto stěžovateli uplynula dne 24. 11. 2021. Téhož dne bylo sice do podatelny Ústavního soudu doručeno podání stěžovatele v elektronické podobě (e-mailem), jehož obsahem byla ústavní stížnost proti napadenému usnesení. Podání však nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, a proto jej bylo třeba nejpozději do tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Tak se však nestalo, neboť svou ústavní stížnost stěžovatel podal Ústavnímu soudu prostřednictvím datové schránky svého právního zástupce až dne 30. 11. 2021, a Ústavní soud proto dle § 42 odst. 2 občanského soudního řádu nemohl k původnímu elektronickému podání ze dne 24. 11. 2021 přihlédnout. Za okamžik podání ústavní stížnosti tak bylo nutno považovat až 30. 11. 2021, v té době však již stěžovateli lhůta pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uplynula.
9. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti jednak pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dále i pro nedodržení lhůty podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. Závěrem Ústavní soud dodává, že si při prověřování údajů uvedených v doručence okresního soudu nemohl nevšimnout, že zde figuruje jméno manželky, jež za okresní soud provedla kontrolu doručení napadeného usnesení stěžovateli. Jelikož je manželka účastnicí předmětného řízení a předseda senátu má k dispozici nástroje pro vyloučení zaměstnance soudu z účasti na konkrétní věci (viz § 17 občanského soudního řádu), jeví se zapojení manželky do pracovních činností v její vlastní věci - byť pouze v rozsahu administrativních úkonů - nevhodné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2022
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj