Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou, sídlem Mánesova 864/19, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 101 Co 161/2024-1872, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé T. P. a 2) L. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem řízení u obecných soudů je změna úpravy poměrů nezletilé (17 let) vedlejší účastnice a), dcery stěžovatele a vedlejší účastnice b). K návrhu vedlejší účastnice b) na změnu uspořádání poměrů k nezletilé Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2024 svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice b) (výrok I), stanovil stěžovateli povinnost přispívat na její výživu částkou 47 000 Kč měsíčně [z této částky 40 000 Kč měsíčně k rukám vedlejší účastnice b) a částku 7 000 Kč měsíčně na specifikovaný bankovní účet] (výrok I), stěžovateli stanovil povinnost zaplatit dlužné výživné (výrok III), čímž změnil svůj předchozí rozsudek (výrok IV), stěžovateli uložil povinnost podávat vedlejší účastnici b) informace o stavu bankovního účtu (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).
2. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že výše výživného činí 80 000 Kč měsíčně, které je splatné ve výši 30 000 Kč měsíčně k rukám vedlejší účastnice b) a ve výši 50 000 Kč měsíčně na spoření nezletilé (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2023 do 31. 8. 2024 pro nezletilou činí 993 000 Kč, které je stěžovatel povinen uhradit v částce 178 000 Kč k rukám vedlejší účastnice b) a ve výši 815 000 Kč na spoření nezletilé, to vše do 31. 12. 2024. Rozsudek okresního soudu ve výroku V krajský soud změnil tak, že se stěžovateli povinnost informovat vedlejší účastnici b) neukládá (výrok III), ve výroku IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zvláště právo zaručené v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Namítá, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je v otázce stanovení výše výživného, zejména v části týkající se úspor, nepřezkoumatelné a překvapivé. Není z něj zřejmé, na základě jakých podkladů a úvah soud dospěl ke zvýšení výživného. Krajský soud vzal účastníkům možnost se účinně vyjádřit, neboť účastníky včas neseznámil se svým záměrem výživné razantně zvýšit.
5. Ohledně spotřební složky výživného v částce 30 000 Kč měsíčně stěžovatel nic nenamítá. Nesouhlasí však se stanovením částky určené na tvorbu úspor nezletilé v částce 50 000 Kč měsíčně. Jeho nadstandardní příjem je totiž jediným kritériem pro jeho určení, což podle názoru stěžovatele nemůže stačit. V době, kdy měl stěžovatel nezletilou v péči, ji vedl ke skromnosti, cíleně a pravidelně s ní probíral otázky hospodaření a téma rodinného rozpočtu, řešil s ní její výdaje, jejich zbytnost a nezbytnost a ovlivňoval tak dospívání nezletilé v dospělého, ekonomicky zdatného člověka.
6. Stěžovatel považuje za nebezpečné, aby nezletilá inkasovala měsíčně na výživném takovou sumu, kterou si v pravděpodobnosti blížící se jistotě v nejbližších letech nebude schopna vlastní prací vydělat. Takové výživné považuje za demotivující. Nezletilé navíc údajně spoří u ČSOB, a. s., kde má nezletilá téměř 500 000 Kč. Krajský soud uzavřel, že u stěžovatele za rok 2023 zjistil vyšší příjmy než okresní soud o částku 2 795 414 Kč. Tuto částku soud dovodil z daňového přiznání stěžovatele, ze kterého však soud učinil nesprávný závěr o skutečném příjmu. Tato částka totiž nebyla peněžním příjmem stěžovatele, nýbrž se jedná o hodnotu akcií X, které stěžovatel v roce 2023 obdržel. Tuto hodnotu však zdanil podle právních předpisů, jak je patrno z jiné části jeho daňového přiznání za rok 2023. Závěr soudu o tom, že celá částka činila jeho příjem, je tudíž nesprávný. Stěžovatel připomíná, že má ještě dvě vyživovací povinnosti, k nezletilému O. a zletilé V., kterým platí výrazně nižší částky na výživném a žádné spoření.
7. Krajský soud nahlédl na roli stěžovatele v životě nezletilé jen jako na zdroj finančních prostředků v míře, která je ve svém důsledku proti jejím zájmům. Vysoká spořící částka má vůči němu v podstatě spíše sankční povahu za jeho nevhodné chování. Stěžovatel nepopírá, že nebyl vždy schopen zvládat své emoce ve vypjatých situacích způsobených pracovním přepětím, rodinnou situací při rozpadu dalšího partnerského vztahu a domnělým ohrožením zdraví nezletilé, která o sebe z pohledu stěžovatele nedostatečně pečovala. Stěžovatel uznává svou vinu za to, že nedokázal nezletilé vytvořit takové prostředí, aby u něj byla šťastná. Pokud se rozhodla odejít, její rozhodnutí přijal a nebránil v něm.
8. Soudy se údajně nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že tvrzení a důkaz založený vedlejší účastnicí b) o sebepoškozování nezletilé není pravdivý/pravý. Přes jeho výhrady okresní soud v bodě 14 odůvodnění rozsudku uvedl, že z fotodokumentace "zjistil", že nezletilá měla řezné rány na horní části dolních končetin. Nepomohlo údajně tvrzení stěžovatele, že nic takového se v době, kdy byla nezletilá v jeho péči, nestalo, žádná taková poranění neměla a pediatr ani ředitelka gymnázia, podle zpráv doložených stěžovatelem žádné známky sebepoškozování nepozorovali. Stěžovatel dále rozporuje tvrzení vedlejší účastnice b) o údajném vyhození nezletilé z domu, placení školného a další.
9. Ústavní stížností je navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu tedy i jeho výroky III a IV. Ohledně těchto výroků je ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť jimi soud rozhodl, že stěžovatel nemá povinnost informovat vedlejší účastnici b) o stavu bankovního účtu (výrok III) a potvrdil výrok okresního soudu o identifikaci rozsudku, kterým byly dosud upraveny poměry nezletilé (výrok IV). Stěžovatel těmito výroky nemohl být žádným způsobem dotčen na svých právech (ani v ústavní stížnosti nic ohledně těchto výroků nenamítá). Ústavní stížnost je proto nutno v této části posoudit jako podanou osobou zjevně neoprávněnou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2021,
sp. zn. IV. ÚS 1102/21
, bod 14].
10. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je včasná a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Jak je výše uvedeno, ústavní stížností je napaden rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, argumentace stěžovatele se však týká pouze výroku o určení výše vyživovací povinnosti, zejména v části úspor. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
12. Ústavní soud podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhnou-li obecné soudy své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytnou-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjdou z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné jejich postup hodnotit jako protiústavní.
13. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [viz § 913 či § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006
sp. zn. III. ÚS 511/05
(N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297), usnesení ze dne 14. 2. 2023
sp. zn. III. ÚS 289/23
].
14. K výše citovaným stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připouští, že krajský soud své úvahy při vyhodnocování provedeného doplňování v otázce výše výživného nesoustředil uceleně na jednu konkrétní část odůvodnění. Okolnosti a úvahy, z nichž krajský soud vycházel, se nalézají na více místech rozsudku. Skutečnost, že krajský soud podrobněji a koncentrovaně neuvedl své úvahy odůvodňující výslednou výši výživného, je mu možné vytknout. Přezkoumat úvahy krajského soudu při podrobnějším seznámení s rozsudkem však lze, což Ústavní soud vedlo k závěru, že intenzita nedostatků v odůvodnění nedosahuje meze protiústavnosti.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že v posuzované věci šlo o stanovení výživného pro nezletilé dítě, které má hradit rodič s vysoce nadstandardními příjmy. V obecné rovině se k výživnému placenému rodičem s vysokými příjmy vyjádřil v nálezu ze dne 16. 12. 2015
sp. zn. IV. ÚS 650/15
(N 217/79 SbNU 489). Ústavní soud v daném nálezu považoval za adekvátní, je-li rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice (bod 29. jeho odůvodnění). Uvedl, že děti nemusí mít k dispozici stejné množství finančních prostředků jako rodiče, neboť vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou, naproti tomu pro dítě by šlo o bezpracný příjem (bod 30.). Z obecné lidské zkušenosti dovodil, že zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci brát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě. V citovaném nálezu Ústavní soud shrnul, že není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Ústavní soud tehdy konkrétně posuzoval situaci, kdy šlo o stanovení běžného výživného ve výši 100 000 Kč měsíčně (pro předcházející období v měsíční výši nejdříve 150 000 Kč a následně 200 000 Kč) a dlužného výživného ve výši 8 000 000 Kč. V nyní posuzované věci stanovené výživné je podstatně nižší, to platí i pro dlužné výživné.
16. Krajský soud v napadeném rozsudku v souladu se zákonem vycházel z toho, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Na základě této zásady krajský soud dovodil, že právě s ohledem na zjištěné nadstandardní majetkové poměry stěžovatele náleží nezletilé výživné ve výši 80 000 Kč měsíčně.
17. Ústavní soud konstatuje, že částka 30 000 Kč určená pro pravidelnou spotřebu a 50 000 Kč na spoření je nepochybně dostatečná a naplňující požadavek shodné životní úrovně s rodičem, jehož životní úroveň je vyšší, její samotnou výši však nelze označit za protiústavní (srovnej bod 33 nálezu
sp. zn. IV. ÚS 650/15
). Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku), a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecné justice. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017
sp. zn. IV. ÚS 2834/15
). Taková pochybení krajského soudu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
18. I při rozhodování o výživném pro nezletilé děti platí požadavek zakotvený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Stanovení výživného, které umožňuje i tvorbu úspor, dovolují-li to majetkové poměry povinného (§ 917 občanského zákoníku), je v nejlepším zájmu dítěte. Přiměřené úspory totiž dítěti po nabytí zletilosti usnadňují vstup do samostatného života (srovnej usnesení ze dne 16. 4. 2019
sp. zn. III. ÚS 776/19
). Riziko deformace životních hodnot dítěte a zásahu do práva rodiče vychovávat dítě (čl. 32 odst. 4 Listiny) je spojeno se situací, kdy by z určeného výživného byly úspory tvořeny v nepřiměřeně velké výši. Výše úspor tvořených z výživného placeného rodičem s vysoce nadstandardním příjmem by měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu "startovního" bydlení, případně dalších racionálních výdobytků, což však pochopitelně nebrání rodičům v tom, aby dobrovolně a podle svého uvážení zvolili k zajištění svého potomka přístup komfortnější (viz zmíněný nález
sp. zn. IV. ÚS 650/15
, bod 34.). To bylo v nyní posuzované věci splněno.
19. Krajský soud vyšel z toho, že majetkové poměry a výdělkové možnosti a schopnosti rodičů nezletilé jsou diametrálně odlišné. Stanovené výživné pro nezletilou, která v červnu 2025 oslaví osmnácté narozeniny, považoval za přiměřené s ohledem na právo nezletilé na stejnou životní úroveň, jako má stěžovatel, který má ještě vyživovací povinnost k nezletilému synovi a zletilé dceři. Při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného se řádně zabýval jak potřebami nezletilé, tak schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry rodičů. Vyšel ze zjištění, že se stěžovatelem nyní nezletilá žádný styk nemá. Tento stav si přeje nezletilá, což odůvodňuje nevyhovujícím chováním stěžovatele k ní. Podíl na vzniku této situaci ostatně stěžovatel sám uznává. Nezletilá má zvýšené výdaje v souvislosti s jejími fyzickými (cukrovka 1. typu, vyšší krevní tlak, oční vada, obezita) a psychickými obtížemi (návštěvy u psychologa), ráda by ve volném čase provozovala sportovní aktivity jako dřív a v budoucnu cestovala za vzděláním a studiem.
20. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že výživné nemá být sankcí za jeho chování vůči nezletilé. V posuzované věci se však jedná o kompenzaci poklesu životní úrovně nezletilé, k níž došlo rozpadem vztahu jejích rodičů. Na její fyzický a psychický stav, a tedy na náklady s tím související, měla vliv i její přítomnost v péči stěžovatele v době, kdy prožíval pracovní i vztahové turbulentní období. "Nevhodné chování směrem k T." připustil i stěžovatel v textu ústavní stížnosti. Velmi negativní dopad na její osobu nezletilá opakovaně popsala a je předmětem vyšetřování orgánů činných v trestním řízení (jak je uvedeno v bodě 31 napadeného rozsudku). Za tohoto stavu Ústavní soud stejně jako obecné soudy nevidí důvod pravost snímků s řeznými ranami na dolních končetinách blíže zkoumat.
21. Odvolací soud vyhodnotil měsíční příjem stěžovatele na částku kolem 650 000 Kč, a to i při zohlednění daňové povinnosti zaplacené v zahraničí (jak je patrno z bodů 27 a 28 rozsudku). Z rozsudku okresního soudu je zřejmé, že stěžovatel opakovaně odmítl uvést, jak nakládá se značnou částí svého měsíčního příjmu, které mu po splnění vyživovacích povinností, nákladů na živobytí a dalších výdajů zůstanou (bod 36 rozsudku okresního soudu). Obecné soudy ve svých úvahách zohlednily i plnění dalších vyživovacích povinností stěžovatele k synovi a dceři. Ústavní soud není povolán přezkoumávat výši a opodstatněnost výživného na jiné další děti stěžovatele, jejichž situace není předmětem tohoto řízení. Lze však uzavřít, že pokud ve vztahu k nim blíže nekonkretizované nespravedlnosti stěžovatel cítí, je na něm, aby se je snažil svým působením vyrovnat, pokud tak již nečiní.
22. Ústavní soud proto shrnuje, že v posuzované věci - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení jeho základních práv a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu rovněž nelze označit za překvapivé, neboť vedlejší účastnice b) napadla výroky o výživném odvoláním, zpochybňovala hodnocení majetkových poměrů stěžovatele, a bylo tedy od počátku odvolacího řízení před krajským soudem zřejmé, že předmětem dokazování bude též zjištění příjmů stěžovatele.
23. Nelze rovněž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Ústavní soud proto na závěr považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například již v nálezu ze dne 26. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683).
24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části napadající výroky III a IV rozsudku krajského soudu ji odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud proto o něm samostatně nerozhodoval. S ohledem na okolnosti případu o věci Ústavní soud rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu