Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem Drážné 934, Štramberk, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014 č. j. 13 Co 233/2014-671, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I vydané v řízení "o změnu úpravy rodičovské odpovědnosti a úpravu styku".
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem 1. 2. 2012 č. j. 90P 332/2007-315 svěřil na dobu do rozvodu a po rozvodu manželství nezletilé J. K., P. K., V1. K. a V2. K. do výchovy matky I. K (nyní S.); otce nezletilých (stěžovatele) zavázal platit na nezletilé výživné a rozhodl o úpravě jeho styku s nezletilými. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2012 č. j. 13 Co 275/2012-401 tento rozsudek potvrdil. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2013 č. j. 90P 332/2007-585 Okresní soud v Novém Jičíně v řízení "o změnu úpravy styku, o úpravu výživného u zletilého P., o změnu výkonu rodičovské odpovědnosti u nezl.
V2. a V1." rozhodl (výrokem II) tak, že nezletilí V1. a V2. se odnímají z výchovy matky a svěřují do výchovy stěžovatele, a v dalších výrocích (I, III až VIII) rozhodl o výživném, o zastavení řízení o úpravu styku stěžovatele, o předběžné vykonatelnosti a o nákladech řízení. Podrobné odůvodnění rozsudku soudu je účastníkům řízení známo, pročež je na tomto místě netřeba znovu reprodukovat. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II změnil, a návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilého V1.
a V2. zamítl (výrok I); ve zbývající napadené části co do výroků III, IV, VI a VII rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení (výrok II). Co do změny výchovy nezletilých V1. a V2. odvolací soud po opětovném posouzení provedených důkazů, jakož i s přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež v řízení vyšly najevo, dospěl k závěru, že právní posouzení věci soudem prvního stupně nebylo přiléhavé, neboť i přes své "proklamace" dostatečně nepřihlédl k tomu, že předmětem řízení byla otázka změny poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností, a nikoli posouzení podmínek pro výchovu dítěte u toho či onoho z rodičů, jak je tomu "při prvním rozhodování o výchově dítěte", čímž důsledně nerespektoval odlišná kritéria, která pro změnu již provedené úpravy platí.
Uvedl, že oba nezletilí byli posledním rozhodnutím soudu (z 13. 9. 2012) svěřeni do výchovy matky, a to na základě skutkového zjištění, že jejich výchovu zajistí lépe (i přes účast na negativních postojích dětí vůči otci), neboť děti matku výrazně preferovaly a výchova otce pro ně s ohledem na jeho "násilnickou povahu", jakož i pro neurotickou tenzi V1. a útlý věk V2. nebyla vhodná. Soud prvního stupně založil své nynější rozhodnutí naopak na závěru, že "otec je lépe výchovně způsobilý než matka", a tudíž je v zájmu nezletilého V1., aby "i přes špatný psychický stav a odmítání otce" byl svěřen do jeho výchovy stejně jako nezletilý V2., který "žádný problém ve vztahu k otci nemá, ale mít by mohl", čímž "nekriticky" přejal závěry znaleckého posudku, aniž by tento důkaz konfrontoval s ostatními v řízení provedenými důkazy a důsledně se vypořádal se záporným postojem nezletilého V1.
Odvolací soud důvod k závěru o zásadní změně skutkového stavu oproti poslední úpravě výchovy nezletilých, jež by byla způsobilá pro tak "razantní zásah", jakým je změna výchovy, oproti soudu prvního stupně neshledal.
Uvedl, že oba nezletilí výrazně preferují matku, k níž mají silnou citovou vazbu a v jejíž péči řádně prospívají; děti matku respektují a vzájemně si pomáhají a jejich vazby jsou silné, a ani chování a školní výsledky V1.nesvědčí o zhoršení výchovné způsobilosti matky či jejím "slabém" vedení. U otce i nadále přetrvává snížená výchovná způsobilost spočívající v jeho impulsivním chování, promítajícím se do dalších konfliktů s V1.; bagatelizování chování otce přitom označil za nepřijatelné, neboť je na rodiči, aby konfliktní situaci, byť vyvolanou dítětem, zvládl způsobem přiměřeným okolnostem, neohrožujícím zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýkajícím se jeho lidské důstojnosti (§ 884 odst.
2 o. z.). I když byl v řízení vskutku zjištěn vliv matky na negativním "nastavení" V1. vůči otci, nelze jej přeceňovat, jelikož právě výchovný přístup otce a jeho úsilí zvrátit poslední rozhodnutí o výchově V1. s ohledem na jeho povahu mu zjevně nesvědčí a vede k jeho další traumatizaci, stále trpí neurotickou tenzí, pro kterou nebyla výchova otce shledána vhodnou, a jeho stav se dále vyvinul v úzkostně depresivní poruchu. Podle odvolacího soudu je zjevné, že na psychickém stavu V1. i na jeho odmítání otce se podílejí oba rodiče, avšak odpovědnost za jejich výchovné nedostatky nemůže jít k tíži nezletilého v podobě změny výchovného prostředí, neboť by šlo o postup odporující jeho zájmu.
Pro změnu výchovy nezletilého V2., kterému stávající stav vyhovuje, je šťastný a spokojený a v jehož poměrech se nic nezměnilo, soud prvního stupně žádný smysluplný důvod neuvedl a neshledal jej ani soud odvolací. Odvolací soud proto uzavřel, že důvody odůvodňující změnu rozhodnutí, kterým byli nezletilí svěřeni do péče matky, nedosáhly intenzity změny poměrů v žádném z jejích aspektů.
sp. zn. II. ÚS 45/94
).
Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 32 Listiny, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde (primárně) o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jestliže tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.
Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze. Odvolacímu soudu nelze vytknout, že neaplikoval "správné" podústavní právo, a jeho závěry v otázce výchovy nezletilých V1. a V2., jež přijal na základě adekvátně zjištěného skutkového stavu, který má oporu v provedeném dokazování, a s ohledem na zájem obou nezletilých dětí (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), lze v zásadě zastávat a jsou obhajitelné.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že to byl právě odvolací soud, který neposuzoval jen existenci podmínky změny poměrů, nýbrž (a to bezpochyby správně) i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Sporným tudíž bylo, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu o výchově nezletilého V1. a V2., došlo k tak zásadní změně oproti dřívějším poměrům, za nichž soud rozhodl o svěření nezletilých do výchovy matky, jež si vynucuje i změnu jejich výchovného prostředí, a to formou výlučné péče otce. Již dříve Ústavní soud v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 14/2000
(publ. ve Sbírce nálezů a usnesení. Sv. 17. U. 5. str. 367) vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".
Právě s ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu s jeho zájmy, a to zejména tam, kde mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, se vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/2005
).
Konečně je vhodné - v obecné poloze - též připomenout, že k odlišnému hodnocení vhodnosti či nevhodnosti výchovného prostředí, popř. k odlišné kvalifikaci skutkové změny poměrů, než ke kterému dospěly v řízení obecné soudy, je Ústavní soud - z povahy posuzovaných otázek a řízení které vede - povolán jen ve výjimečných případech (zejména výše popsaných excesů), a to byť by měl za to, že je k dispozici i posouzení jiné, které lze zastávat rovněž. Tak tomu v dané věci není.
Se zřetelem k již zmiňovanému požadavku stabilního a nevyostřeného výchovného prostředí (zejména ve vztahu k nezletilému V1.) odvolací soud ospravedlnitelně nespatřoval podmínky k úsudku o existenci relevantní změny poměrů, a to i s ohledem na jeho silně odmítavý přístup ke stěžovateli, a ani zjištění, že v řízení přetrvávající negativní přístup matky ke stěžovateli (i pro jeho výchovné metody), jakož i zdravotní stav matky, znaky (podstatné) změny poměrů nevykazují. Důvody pro změnu výchovy u nezletilého V2. pak soud neshledal vůbec, přičemž připomněl, že je výslovně neuvedl ani soud prvního stupně.
Co do námitky vadného procesního postupu odvolacího soudu, spočívajícím v nedostatečném zohlednění závěrů podávajících se ze znaleckého posudku, přísluší Ústavnímu soudu konstatovat, že ani zde ústavněprávně rozhodný exces nespatřuje, jestliže odvolací soud v odůvodnění vysvětlil, že při svém rozhodování na tento důkaz pohlížel nikoliv jako důkaz stěžejní, ale hodnotil jej jako jeden z mnoha a ve vzájemné souvislosti s důkazy ostatními, jež byly v řízení provedeny. Oproti soudu prvního stupně (jemuž vytknul právě nekritické převzetí závěrů znalce) vzal v potaz zjištění kvality vztahu zejména nezletilého V1. k matce a k otci, jakož i výchovných schopností rodičů, rodinné poměry a sourozenecké vazby, a na tomto základě dospěl k udržitelnému závěru, že nezletilý V1., u něhož došlo i v důsledku snížených výchovných schopností obou rodičů ke zhoršení jeho psychického stavu, nemůže nést následky tohoto stavu ve smyslu změny výchovného prostředí, které by představovalo další riziko v podobě jeho psychické zátěže. Důvody pro které oba soudy nezletilého V1. v řízení osobně nevyslechly, se podávají z odůvodnění jejich rozhodnutí a Ústavní soud je pokládá za akceptovatelné.
Ke stěžovatelově námitce, že odvolací soud pominul § 27 odst. 2 věta druhá zákona o rodině, resp. § 889 věta druhá o. z., když nevzal v potaz, že matka nezletilých mu neumožňovala stýkat se s dětmi, Ústavní soud připomíná, že řízení o změnu výchovy pro tento důvod zahájeno nebylo; z provedených důkazů, zejména záznamu z jednání na OSPOD s oběma rodiči ze dne 19. 12. 2012, obsahu znaleckého posudku, resp. zápisu z případové konference ze dne 12. 2. 2013 bylo naopak ve vztahu k nezletilému V2. zjištěno, že styk stěžovatele s ním se uskutečňuje pravidelně (viz též i protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 669), a ve vztahu k nezletilému V1. z dokazování vyplynulo, že se rodiče již v prosinci 2012 dohodli, že jej nebudou ke styku s otcem donucovat, a posléze dospěli k dohodě o styku otce s nezletilým, který se od října 2013 až do počátku března 2014 uskutečňoval dle stávající úpravy styku soudem (viz rozsudek okresního soudu na č. l. 588 - 589, protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 669). Za tohoto skutkového stavu, kdy styk stěžovatele probíhal bezproblémově s nezletilým V2. a (byť) komplikovaně i s nezletilým V1., není žádného relevantního důvodu odvolacímu soudu vytýkat, že měl právě z těchto skutkových zjištění dovodit podstatnou změnu poměrů, která by byla důvodem pro nové rozhodnutí ve věci úpravy péče o nezletilé ve smyslu § 889 o. z.
Ani vzhledem ke skutkovým zjištěním o průběhu styku stěžovatele s nezletilými nelze tedy dovodit, že by postupem odvolacího soudu byl zasažen ve svém právu dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve vztahu k nezletilému V2.; o porušení tohoto práva k nezletilému V1. nelze ohledně napadeného rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat též, je-li zjevné, že dosud byl - byť s obtížemi - styk otce s V1. realizován rovněž.
K hodnocení "povahy" stěžovatele odvolacím soudem (viz výše), resp. k přiměřenosti zde užitého výrazu či jeho skutkové doložitelnosti se přísluší zaznamenat, že pro důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku rozhodné (kvalifikované) změny výchovných poměrů, nesehrálo toto povahové hodnocení zjevně relevantní roli; jeho způsobilost zasáhnout do práva stěžovatele dle čl. 10 Listiny pak míjí rámec, kterým je dané řízení vymezeno.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu