Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M, Ph.D., advokátem, se sídlem Ječná 505/2, Praha 2, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. října 2023, č. j. 2 KZN 212/2023-11, usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 14. července 2023, č. j.
2 ZN 325/2023-22, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Obvodního oddělení Mníšek pod Brdy, ze dne 10. května 2023, č. j. KRPS-65105-48/TČ-2023-011618-HOS, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha-západ a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Obvodního oddělení Mníšek pod Brdy, jako účastníků řízení, a Dany M. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Obvodního oddělení Mníšek pod Brdy (dále jen "policejní orgán") byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit stěžovatelova bývalá partnerka (dále též "podezřelá"), stručně řečeno, tím, že využila absence jeho sexuálního soužití s bývalou manželkou, od které se kvůli ní odstěhoval, a následně z něj vylákala finanční prostředky, přesvědčila jej, aby s ní uzavřel pro něho nevýhodnou smlouvu o zápůjčce, a navíc jej ponižovala, urážela a snažila se řídit jeho soukromý i profesní život, což mělo vést k psychickému a fyzickému vyčerpání stěžovatele, které mělo za následek nutnost vyhledání lékařské a psychoterapeutické pomoci. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěl policejní orgán k závěru, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty prověřovaného přečinu.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Praha-západ zamítlo napadeným usnesením. Vztah stěžovatele a podezřelé označilo státní zastupitelství za vztahovou disharmonii, v níž docházelo k hádkám zejména v souvislosti se žárlivostí a ekonomickou situací. Nebyla však rozvinuta vztahová asymetrie a stěžovatel tak nebyl vtlačen do pozice ovládání podezřelou. Ve věci nebylo zjištěno jednání podezřelé vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, což je kritérium pro naplnění skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Zároveň nebylo zjištěno nic o nepřijatelné majetkové manipulaci.
4. Stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu, který Krajské státní zastupitelství v Praze vyhodnotilo jako nedůvodný. Ze spisového materiálu podle něj vyplývá, že soužití stěžovatele a podezřelé nebylo ideální, nicméně z prověřované věci nevyplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit trestněprávní odpovědnost podezřelé. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
5. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení chybně posoudily charakter jednání podezřelé. Došly k závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nevypořádaly se s jeho argumenty a neprovedly jím navržené důkazy. Rovněž nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato pochybení představují porušení práva na účinné vyšetřování.
6. Pochybení při zjišťování skutkového stavu spatřuje stěžovatel v chybějícím hodnocení věrohodnosti svědků, neopatření spisu týkajícího se fyzického napadení stěžovatele jedním ze svědků, nezhodnocení vlivu jednání podezřelé na stěžovatelův zdravotní stav a neprověření ekonomického násilí. Orgány činné v trestním řízení nesprávně hodnotily znaky domácího násilí a nezohlednily paradoxy primární viktimizace. V tomto směru byly uplatněné námitky ignorovány.
7. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly možností, že podezřelá jednala v nepřímém úmyslu. Taktéž se nesprávně vypořádaly s posouzením společného obydlí stěžovatele a podezřelé, protože pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty postačuje pravidelné docházení do obydlí s běžným přespáváním. Vzhledem k tomu, že týrání trvalo po dobu alespoň 17 měsíců, je nepochybné, že znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byl naplněn. Podle názoru stěžovatele je navíc zřejmé, že následky týrání naplňují znaky delší dobu trvající poruchy zdraví dle § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku. Policie pouze shrnula část lékařských zpráv obsažených ve spise, ale nijak se nezabývala příčinnou souvislostí mezi zdravotním stavem stěžovatele a jednáním podezřelé.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Účinné vyšetřování musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče; negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci (srov. např. nález ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1886/21 nebo nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2012/18 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/).
11. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelova práva na účinné vyšetřování (v jakémkoliv jeho aspektu), a to především proto, že jednání, jak jej popsal sám stěžovatel, nenaplňuje zejména objektivní stránku daného trestného činu. Za týrání ve smyslu § 199 trestního zákoníku doktrína i judikatura ustáleně považují zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Orgány činné v trestním řízení se správně koncentrovaly pouze na otázky, které byly pro rozhodnutí podstatné. Na základě provádění dalších důkazů a zjišťování dalších skutečností by orgány činné v trestním řízení nemohly dospět k jinému závěru než, že věc má být odložena, neboť se nejedná o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřešit jinak.
12. Ústavní soud vyjadřuje pochopení pro to, že stěžovatel mohl jednání podezřelé vnímat úkorně (podle provedených důkazů stejně vnímala podezřelá některé aspekty jeho chování), přesto nemůže nic vytknout závěru orgánů činných v trestním řízení, podle kterého nešlo o jednání trestné. K tomu je třeba poznamenat, že ne každé nezralé, zavrženíhodné a manipulativní jednání naplňuje znaky týrání. Stěžovatel jednání podezřelé navíc popisuje neurčitými pojmy jako "manipulovala", "donutila", "vytýkala, co vše dělá špatně" nebo "snažila se řídit jeho život", které jsou spíše hodnotovou interpretací skutkového děje, a nikoliv jeho popisem.
Zároveň musel Ústavní soud zohlednit, že jediné závažnější konkrétní jednání (údery pěstí do těla, facky a hrozby s kuchyňským nožem) stěžovatel neuvádí ani v odůvodnění stížnosti proti usnesení policejního orgánu, ani v podnětu k výkonu dohledu, které Ústavnímu soudu sám zaslal. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže orgánům činným v trestním řízení vytknout, že se s popsaným jednáním nevypořádaly. Provedené důkazy nepotvrdily ani tvrzení o ekonomickém násilí, které stěžovatel popisuje spíše jako zneužití jeho důvěry a nikoliv jako kontrolu nad jeho majetkem.
Takové jednání rovněž nenaplňuje znak týrání. Ústavní soud přisvědčil závěrům orgánů činných v trestním řízení, podle nichž v situaci, kdy jednání podezřelé nenaplňuje znak objektivní stránky trestného činu, je nerozhodný následek, který svým jednáním údajně způsobila. Ze stejných důvodů jsou irelevantní i ostatní námitky (např. otázka právní definice obydlí).
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předseda senátu