Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem nám. Republiky 57, Tachov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 16 Co 199/2010-651 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. dubna 2010 č. j. 20 C 43/2004-600, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení výše označeného čl. Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v údajně nesprávném "hodnocení skutkových zjištění", k nimž dospěly oba obecné soudy.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že v roce 2001 uzavřel manželství, přičemž faktické soužití obou manželů trvalo jen krátce, neboť manželka se za několik měsíců po svatbě odstěhovala a odmítala o stěžovatele - plně invalidního, pečovat. Tuto skutečnost stěžovatel považuje za podstatnou v otázce posouzení nároku jeho manželky na výživné, kterého se po něm žalobou domáhala. Podle jeho názoru jí výživné manželky nemělo být pro rozpor s ustanovením § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") soudy vůbec přiznáno. Stěžovatel připouští, že v letech 2001 až 2004 mu bylo nad rámec starobního důchodu vyplaceno "větší množství finančních prostředků", ty však podle svého tvrzení zčásti investoval do společného jmění a zčásti se mělo jednat o finanční prostředky "jiných osob".
Oběma soudům stěžovatel vytýká, že nevzaly v úvahu jeho současnou finanční situaci, rozšíření společného jmění manželů o dům v Karviné, který byl dříve v jeho výlučném vlastnictví a který je v současné době předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů. V průběhu řízení byla na jeho majetek nařízena exekuce z podnětu jeho bývalé manželky, přičemž stěžovatel nemá z důvodu špatného zdravotního stavu možnost vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost a je prakticky odkázán na pomoc svých příbuzných. Stěžovatel je přesvědčen, že výživné nemělo být jeho bývalé manželce přiznáno i proto, že i když se delší dobu zdržovala na území hlavního města Prahy, nesnažila se tam získat nějaké zaměstnání, které by jí umožňovalo získat potřebné finanční prostředky ke své obživě.
V obsáhle odůvodněném rozsudku soud prvního stupně vycházel mimo jiné i z rozvodových spisů účastníků (první návrh na rozvod manželství účastníků podal stěžovatel již v roce 2002, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno v roce 2007), a konstatoval, že příčiny rozvratu manželství byly v převážné míře shledány na straně stěžovatele, který odmítl jakékoliv soužití se svou manželkou. Soud prvního stupně rovněž obsáhle citoval ze spisů vedených příslušnými přestupkovými odděleními Magistrátu města Karviná a Úřadem městské části Prahy 14, ohledně zdravotního stavu žalobkyně po útocích ze strany stěžovatele, kterými končily některé jejich hádky i jejích výdělkových poměrů.
Po obsáhlém a podrobném dokazování ohledně majetkových poměrů stěžovatele, jeho výdělkových možností a schopností v předmětném období, zdravotního stavu a životních potřeb, vzal soud prvního stupně za prokázané, že příjem stěžovatele činil v předmětném období v průměru 27 000,- Kč měsíčně, přičemž mimo tento příjem disponuje značnými finančními obnosy. Soud proto neuvěřil tvrzením stěžovatele, že peníze na účtu u ČSOB, a. s. nepatřily stěžovateli, ale jiným osobám a uzavřel, že životní úroveň obou manželů byla v předmětném období rozdílná, žalobkyně byla na stěžovatele odkázána svou výživou, kterou jí on dobrovolně neposkytoval. Žalobkyně byla odkázána jen na sociální dávky; proto soud považoval za adekvátní výši výživného manželky částku 10 000,- Kč měsíčně.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I výroku (výrok I) a v odstavci II výroku ho změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 373 838,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Odvolací soud v souvislosti s odvoláním obou účastníků řízení dospěl k závěru o důvodnosti podaného řádného opravného prostředku pouze v případě žalobkyně, neboť se neztotožnil s výší výživného stanoveného soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně řádně neposoudil hodnotu nemovitého i movitého majetku stěžovatele, jeho způsob života, takže právě s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům náleží žalobkyni za dané období výživné v žalované výši 20 000,- Kč měsíčně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srovnej ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, jde v případě přezkumu Ústavního soudu o to, zda v řízení před obecnými soudy a v rozhodnutích v něm vydaných byly dodrženy ústavněprávní principy a nebyla dotčena základní práva jeho účastníků.
Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními obou obecných soudů a s právním názorem, který v projednávané věci oba soudy zaujaly, neboť podle jeho názoru dostatečně neposoudily soulad poskytování výživného žalobkyni s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zákona o rodině).
Princip nezávislého soudního rozhodování se projevuje též v zásadě volného hodnocení důkazů (ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř.). Do procesu dokazování před obecnými soudy Ústavní soud zasahuje jen ve zcela mimořádných případech, pokud má například za to, že dokazování bylo postiženo vadou spočívají v tzv. opomenutých důkazech. Takové procesní pochybení ve věci rozhodujících soudů stěžovatel nenamítá. Rovněž možnost, že by hodnocení provedených důkazů ve vztahu k vyvozeným skutkovým závěrům bylo natolik nelogické či dokonce by v žádném možném ohledu z nich nevyplývalo, se z napadených rozsudků nepodává.
I když pojem "výživné" není v zákoně o rodině nijak definován, je tento pojem chápán dosavadní teorií a soudní praxí jako uspokojování odůvodněných potřeb oprávněného. Tedy jde nejen o požadavky spojené s výživou konkrétného subjektu rodinného práva, ale i s jeho hmotnými (materiálními) a kulturními potřebami. Při posuzování důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně obecné soudy vycházely z kritérií stanovení rozsahu výživného (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a zabývaly se tím, zda žalobkyni, jak s ohledem na její podíl na rozpadu manželství účastníků, tak i na chování ke stěžovateli, lze výživné přiznat (§ 96 odst. 2 zákona o rodině).
Ve vztahu k napadenému rozsudku soudu prvního stupně nelze než konstatovat, že soud zkoumal velmi pečlivě jak otázku soužití účastníků řízení, tak i důvody, které k jeho ukončení vedly, přičemž konstatoval, že příčiny rozvratu jejich manželství a ukončení předchozího soužití spočívaly spíše v chování stěžovatele, než v postojích žalobkyně. Ostatně nelze najít žádné ospravedlnění pro skutečnost, že to byl stěžovatel, který v dubnu 2004 žalobkyni fyzicky napadl a způsobil jí četná zranění. Odchody žalobkyně ze společné domácnosti byly většinou vynucené okolnostmi, jejichž příčina tkvěla v častých neshodách obou manželů ohledně hospodaření s finančními prostředky, kterými disponoval výhradně stěžovatel. V průběhu řízení tedy nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že by se žalobkyně k němu zachovala tak, že by se o něj např. bezdůvodně odmítla postarat v době jeho nemoci či po návratu z nemocnice po operaci.
Již s ohledem na § 118a odst. 3 o. s. ř. nelze proto než zdůraznit, že stěžovateli se prokázat opačný závěr, tedy že jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy, nepodařilo. V souvislosti s namítaným rozporem poskytování výživného s dobrými mravy je třeba připomenout, že procesní aktivita k prokázání takového tvrzení byla výlučně na straně stěžovatele. Oba obecné soudy se v této otázce dostatečně podrobně zabývaly jak námitkami stěžovatele, tak i předloženými důkazy.
Při stanovení výše výživného soud zkoumá nejen příjmy obou účastníků řízení, ale i jejich osobní a majetkové poměry (hodnotu nemovitého a movitého majetku), dosaženou životní úroveň, styl života i skutečnost, jestli se povinný bez důležitého důvodu nevzdal majetkového prospěchu či zaměstnání. Soudy neuvěřily tvrzením stěžovatele, že by jeho finanční situace byla obtížná, neboť s ohledem na výsledky dokazování bylo naopak prokázáno, že v rozhodném období disponoval značnými finančními hotovostmi, je majitelem celé řady stavebních mechanizmů a vozidel.
Nepravdivost jeho tvrzení byla prokázána i porovnáním jeho příjmů a výdajů v posuzovaném období a řadou dalších listinných důkazů. Oproti tomu žalobkyně žádné finanční prostředky mimo sociálních dávek či příspěvků nedostávala. Byla evidována na Úřadu práce v Karviné jako uchazečka o zaměstnání, avšak bez nároku na podporu v nezaměstnanosti. I když odvolací soud vzal v úvahu, že její majetkové poměry se rozšířením společného jmění manželů o dům v Karviné zlepšily, přesto nemohl ponechat bez povšimnutí skutečnost, že soudem prvního stupně zjištěné majetkové poměry stěžovatele byly v předmětném období natolik nadstandardní, že vyhověl žalobě a rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel teprve v ústavní stížnosti namítá, že žalobkyně měla možnost získat zaměstnání v době svého přechodného pobytu v Praze, jde o nepřípustné novoty, které měly být posouzeny v řízení před obecnými soudy. Proto Ústavní soud k této námitce nepřihlédl. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu