Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hájka, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 837/11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022 č. j. 29 Co 141/2022-164, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výroku o náhradě nákladů řízení, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal přezkumu rozhodnutí finančního arbitra ze dne 21. 8. 2019 č. j. FA/SR/ZP/47/2017-15 ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 6. 10. 2019 č. j. FA/SR/ZP/47/2017-26, jímž bylo vyhověno žalobci co do nároku spočívajícího v pojistném zaplaceném na základě smlouvy o životním pojištění ze dne 22. 4. 2013 č. 7105009615 v částce 32 997 Kč, zastavil řízení ohledně nároku spočívajícího v pojistném uhrazeném na úrazové pojištění a ve zbývajícím rozsahu nárok žalobce zamítl, neboť jeho nárok byl promlčen.
3. Stěžovatel se žalobou podle části páté o. s. ř. domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 přezkoumání rozhodnutí finančního arbitra v části, v níž návrh stěžovatele zamítl a v části, v níž bylo řízení zastaveno, a žádal nahrazení příslušných výroků citovaného rozhodnutí rozhodnutím soudu. Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 22 C 202/2019-99 žalobu stěžovatele zamítl, neboť posoudil námitku promlčení jako důvodnou a dospěl k závěru, že finanční arbitr přisoudil stěžovateli víc, než činí nepromlčený nárok.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, které však následně vzal zpět. Městský soud svým usnesením ze dne 7. 10. 2022 č. j. 29 Co 141/2022-164 rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 24 826 Kč. Přiznaná částka představuje 62 % z celkových nákladů účelně vynaložených stěžovatelem. Některé stěžovatelem uplatněné náklady však nepovažoval za účelně vynaložené, a přiznal mu tak částku nižší, než stěžovatel požadoval.
5. Stěžovatel namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť má za to, že vyčíslení jeho nároku bylo svévolné a byl porušen princip úspěchu ve věci. Podle jeho názoru soud nepřípustně zohlednil závěr o částečném neúspěchu stěžovatele v jednom řízení při rozhodování o nákladech v jiném řízení. Stěžovatel nakonec odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně neodůvodnil neúčelnost jeho úkonů. Stěžovatel ve svém 11 stránkovém podání sice uvádí výhrady ke způsobu výpočtu jeho nároku na náhradu nákladů řízení, podle jeho názoru správnou výši však nikterak nespecifikuje.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. K takovému excesu však v nyní projednávané věci nedošlo.
9. Odvolací soud své důvody, které ho vedly k vyčíslení výše nároku na náhradu nákladů, podrobně vyložil a logicky odůvodnil a jeho úvahám nelze nic vytknout. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s výší svého nároku na náhradu nákladů řízení a polemizuje se závěry odvolacího soudu v rovině podústavního práva, aniž by uvedl, v čem má spočívat takový exces, který by představoval porušení jeho ústavně zaručených práv.
10. Nelze také pominout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevyčíslil, jaká je podle jeho názoru správná výše nákladů, která mu měla být přiznána. I za předpokladu, že by mělo jít o 100 %, namísto 62 % vyčíslených na 24 826 Kč, jedná se o rozdíl ve výši pouhých 15 215 Kč (představuje-li částka 24 826 Kč 62 %, pak 100 % odpovídá částka 40 041 Kč). Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že u žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč jde o věci tzv. bagatelní a ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení, v podstatě vyloučena.
Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 uvedl, že částky do 50 000 Kč již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu