Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky OLGUNIAR s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Martinou Pixovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 As 279/2022-34, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 43 A 18/2020-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Jesenice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, vedlejší účastník řízení udělil dne 28. 3. 2019 (č. j. MěÚJ/04191/2019/Dul) Ing.
V. Rožánkovi ("stavebník") podle § 78 odst. 4 a § 96a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru "novostavba RD V." na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území V. V odůvodnění společného souhlasu vedlejší účastník řízení mj. uvedl: "Osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo pozemkům může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno, vyslovily se záměrem souhlas.
Jedná se o vlastníky sousedních rodinných domů na pozemcích parc. č. X2, X3, X4, X5, X6 a vlastníka komunikace na pozemku parc. č. X7. Vlastník samotného pozemku pod komunikací nemůže být stavebním záměrem přímo dotčen, neboť již v současné době je pozemek rodinného domu na komunikaci ulice R., která je ve vlastnictví obce V., dopravně připojen a užívání tohoto připojení zůstává nezměněno." Stěžovatelka je vlastnicí pozemku parc. č. X7, není vlastnicí pozemní komunikace na tomto pozemku, a se společným souhlasem vedlejšího účastníka řízení se seznámila při nahlížení do spisu dne 11.
2. 2020.
2. Ke stěžovatelčině žalobě ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který ji napadeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zamítl. Stejným způsobem posoudil Nejvyšší správní soud rovněž stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Stěžovatelka s těmito závěry správních soudů nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelka předně zdůrazňuje, že v její věci nebyly splněny podmínky pro vydání územního souhlasu, resp. stavební úřad měl provést standardní územní řízení, neboť stavebník a ani stavební úřad nezajistily její souhlas jako souhlas vlastnice sousedního pozemku. Závěr správních soudů, že není dotčena na svých právech, považuje za rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Má za to, že povinnost doložit k ohlášení souhlas konkrétního souseda zakládá již pouhá možnost nikoliv prokázaná skutečnost přímého dotčení jeho práv. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítá, že institut územního souhlasu lze použít pouze v bezkonfliktních situacích, tj. v situacích, v nichž sousedi s tímto postupem a stavebním záměrem vyslovili souhlas. Stěžovatelka dále rozporuje závěr o vlastnictví komunikace vedlejším účastníkem řízení. Závěrem uvádí, že správní soudy porušily její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podstatou stížnostní argumentace je nesouhlas se závěrem správních soudů, že stěžovatelka coby vlastnice sousedního pozemku nebude dotčena stavebním záměrem stavebníka odsouhlaseným vedlejším účastníkem řízení, a tedy, že nebylo nutné získat její souhlas s tímto záměrem podle § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona.
8. Stěžovatelka uplatňuje zčásti námitky skutkové a zčásti námitky právní, které však již beze zbytku byly (opakovaně) vypořádány v průběhu řízení o správní žalobě před krajským soudem a následně v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Úkolem Ústavního soudu není reprodukovat závěry obecných soudů v otázce aplikace podústavního práva. Stěžovatelka žádnou ústavně právní argumentaci nad rámec konstatování, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, nepředkládá.
9. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatelka v nyní posuzovaném řízení neprokázala, že by byla vlastnicí účelové pozemní komunikace nacházející se na jejím pozemku parc. č. X7 v katastrálním území V. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno stran jejího tvrzení, že uvedená pozemní komunikace je toliko zpracováním povrchu jejího pozemku, tj. jeho součástí. Stěžovatelkou předložené důkazy (fotografie komunikace a stavebního záměru) krajský soud vyhodnotil jako nedostatečné k prokázání jejího tvrzení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 26).
10. Ústavní soud připomíná závěry své ustálené judikatury, dle kterých nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů (srov. např. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03
ze dne 30. 6. 2004). Taková pochybení však Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
11. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatelčina námitka týkající se tvrzeného vlastnictví k pozemní komunikaci byla v řízení před krajským soudem uplatněna opožděně a krajský soud proto nebyl povinen se jí zabývat. Krajský soud tuto námitku přesto vypořádal, přičemž vysvětlil, proč není způsobilá přivodit pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí (srov. výše; rozsudek krajského soudu, body 25-26).
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčinu argumentu, že krajský soud a následně též Nejvyšší správní soud rozhodovaly v rozporu s prejudikaturou, mj. též Ústavního soudu. Ba právě naopak, Ústavní soud má za to, že správní soudy plně respektovaly výklad pojmu "soused" s tím, že v duchu judikatury Ústavního soudu (zejména nálezu Pl. ÚS 19/99
) a vycházely z toho, že nejen "přímý" soused může být dotčen stavebním záměrem posuzovaným ve společném územním a stavebním řízení, není rozhodná společná hranice, stěžejní je možné dotčení věcných práv stěžovatelky (srov. např. bod 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Posléze Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud dostatečně vysvětlil, že samotné vlastnictví pozemku v blízkosti pozemku vedlejších účastníků řízení samo o sobě dotčení jejích práv nepostačuje. Rovněž vysvětlil a uzavřel, že stěžovatelka nevysvětlila, jak a čím by mohla být její věcná práva dotčena.
Vyžádání souhlasu se stavebním záměrem je potřeba, jestliže je dána možnost dotčení práv k sousední nemovitosti, kterážto možnost však musí být reálně myslitelná, a nikoliv pouze hypotetická (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 32 až 34). Soudy dostatečně odůvodnily, proč vedlejší účastník řízení nepochybil, udělil-li stavebníkovi společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru i bez zajištění souhlasu stěžovatelky coby vlastnice sousedního pozemku. Správní soudy navázaly na závěry správních orgánů a odmítly stěžovatelčin argument, že její vlastnické právo k pozemku bude dotčeno zvýšením provozu na komunikaci, mj. proto, že stavební záměr podstatně nemění poměry v území.
Jak uvedl krajský soud (bod 33), "komunikace obhospodařuje již nyní komplex rodinných domů. Dopravní obsluha jednoho rodinného domu navíc [...] podstatně nezvýší hustotu dopravy na komunikaci." Tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
13. Upozorňuje-li stěžovatelka na tvrzeně nepřiměřenou délku řízení před správními soudy a dovolává-li se z tohoto důvodu zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Podstatná je zde totiž okolnost, že posuzované řízení již skončilo. V takovém případě lze tvrzeně nepřiměřenou délku řízení namítat pouze podle odškodňovacího zákona. Touto námitkou se proto Ústavní soud nezabýval.
14. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu