Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROPERTY PODNIKATELSKÁ a. s., se sídlem Plzeň, Podnikatelská 15, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, AK se sídlem Plzeň, Guldenerova 547/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 10 As 10/2014-43 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2013 č. j. 57 Af 11/2011-186, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 4. 2010 platebními výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně č. j. 177796/10/138980401345 a č. j. 177807/10/138980401345 Finanční úřad v Plzni žalobkyni vyměřil odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 41 894 250 Kč, resp. ve výši 13 964 750 Kč. Správce daně shledal, že žalobkyně porušila podmínky dotace, neboť ve lhůtě stanovené pro dokončení projektu nebyla stavba zkolaudována pro takový způsob užití, který by odpovídal účelu dotace. Dále porušila povinnost udržovat majetek s péčí řádného hospodáře, neboť na realizované sadové úpravy v okolí nájemní haly nechala bez povolení poskytovatele dotace deponovat stavební odpad vznikající v areálu v souvislosti s jinou investiční akcí.
Dne 29. 12. 2010 rozhodnutími č. j. 10196/10-1700-401944 a č. j. 10197/10-1700-401944 Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobkyně proti výše uvedeným platebním výměrům ze dne 28. 4. 2010 Finančního úřadu v Plzni a tato rozhodnutí potvrdilo.
Dne 29. 11. 2013 rozsudkem č. j. 57 Af 11/2011-186 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") žaloby žalobkyně proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 12. 2010 č. j. 10196/10-1700-401944 a č. j. 10197/10-1700-401944, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 17. 7. 2014 rozsudkem č. j. 10 As 10/2014-43 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 29. 11. 2013 č. j. 57 Af 11/2011-186 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).
Podstatou ústavní stížnosti, zcela postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, nesprávnou aplikací ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel, tedy nesouhlas s právním posouzením její věci finančními orgány, správním soudem a kasačním soudem. Ze srovnání argumentace uplatněné stěžovatelkou v kasační stížnosti a následně v ústavní stížnosti, je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakovala tvrzení, s nimiž se dostatečně již vypořádal kasační soud ve svém napadeném rozsudku ze dne 17. 7. 2014.
K tvrzením o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností, vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo, mimo jiné i proto, že jakékoliv "základní právo na legitimní očekávání výsledku rozhodování orgánu veřejné moci" v rovině ústavní zaručeno není. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že zdanění (za které je nutno považovat i odvod za porušení rozpočtové kázně) je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová či odvodová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku.
Tento zásah je ovšem ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen toliko tehdy, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah, tj. platební výměry na odvody za porušení rozpočtové kázně, byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. K porušení základního práva na ochranu majetku tudíž nedošlo. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil, v. r. předseda senátu Ústavního soudu