Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vinařství Noemi s.r.o., se sídlem Pod Břehy 1139/81, Velké Pavlovice, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem Ponávka 2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. 3 As 99/2019-62, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2019, č. j. 29 A 245/2016-156, za účasti Nejvyššího správní soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, se sídlem Květná 15, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně a správního spisu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen jako "vedlejší účastnice") zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka je obchodnicí s vínem a mimo jiné uvádí na trh vína dovezená z Moldávie. V roce 2015 u ní vedlejší účastnice provedla kontrolu a odebrala vzorky vín uváděných stěžovatelkou na trh. Na základě provedených laboratorních testů vedlejší účastnice zjistila, že pět šarží vína v celkovém objemu více než 70 tisíc litrů nevyhovělo v různé míře požadavkům na povolené enologické postupy (zejména šlo o přídavek vody). Toto jednání vedlejší účastnice kvalifikovala jako porušení čl. 80 odst. 2 písm. a) a písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty (Úř. věst. L 347, 20. 12. 2013, s. 671). Stěžovatelka tím naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen jako "zákon o vinohradnictví a vinařství") a byla jí uložena pokuta ve výši 600 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí ústřední inspektorát vedlejší účastnice zamítl.
4. Rozhodnutí správních orgánů stěžovatelka napadla žalobou ke Krajskému soudu v Brně. Jednak argumentovala pochybeními při provedení laboratorních testů. Dále tvrdila, že kvalita dovezeného vína byla osvědčena dokladem V I 1 v souladu s nařízením Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína (Úř. věst. L 170, 30. 6. 2008, s. 1). Doklad V I 1 vydávají autorizované orgány státu vývozu a potvrzují jím, že příslušná zásilka vína naplňuje parametry plynoucí z unijní legislativy. Stěžovatelka neměla důvod osvědčení nevěřit a nemohla tak být odpovědná za předmětný delikt, čímž naplnila liberační důvod podle § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství.
5. Krajský soud v Brně však žalobě stěžovatelky nevyhověl. Námitku liberace ve vztahu k dokladu V I 1 odmítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2019 č. j. 7 As 217/2018-25, který ve skutkově obdobném případu daný doklad označil za pouhé administrativní povolení pro import vína do Evropské unie.
6. Stěžovatelka se proti rozsudku Krajského soudu v Brně bránila kasační stížností, ve které v podstatě zopakovala námitky uplatněné před nalézacím soudem. V mezidobí Ústavní soud vydal nález ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1608/19 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), jímž zrušil (jiná) rozhodnutí správních soudů rovněž přezkoumávající pokuty za porušení enologických postupů u vín z Moldávie (šlo pouze o jinou obchodní společnost). Ústavní soud správním soudům ve zkratce vytkl, že přestože zastávaly různé výklady povahy dokladu V I 1, neobrátily se za účelem vyjasnění interpretace práva Evropské unie s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku.
7. Správní soud poté skutečně požadovanou předběžnou otázku položil, na což v přezkoumávané věci Nejvyšší správní soud reagoval přerušením řízení. Soudní dvůr Evropské unie vydal dne 28. 4. 2022 rozsudek vedený pod sp. zn. C-86/20, ze kterého vyplynuly dva závěry. Jednak, že doklad V I 1 je relevantním pro posouzení souladu určité šarže vína s enologickými postupy. Zároveň ale soud dovodil, že tento doklad sám o sobě k prokázání souladu nepostačuje a pokud orgány státu zjistí, že víno uváděné na trh nesplňuje požadované standardy, nesmí být důkazní břemeno dokazující zavinění subjektu obchodujícího s vínem na straně orgánů státu.
8. Nejvyšší správní soud rozhodl o pokračování v řízení a následně kasační stížnost zamítl. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že laboratorní testy byly provedeny s netransparentní metodikou. Ve vztahu k povaze dokladu V I 1 vyjádřil stížnostní soud názor, že Soudní dvůr Evropské unie se v citovaném rozsudku v podstatě přiklonil k předchozímu výkladu Nejvyššího správního soudu, podle kterého je předmětný doklad nerelevantní pro liberaci při zjištění porušení enologických postupů u vína. Spoléhala-li se tedy stěžovatelka pouze na něj, nenaplnila dostatečně podmínky pro vyvinění z odpovědnosti za správní delikt.
9. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími správních soudů nesouhlasí, přičemž své námitky rozděluje do několika okruhů. Zaprvé dovozuje porušení zásady kontradiktornosti správního řízení, protože laboratorní zkoumání posuzovaných vín postrádalo jasnou metodiku a nebylo vůbec jasné, na základě čeho byl učiněn závěr o přidané vodě ve víně. Zadruhé správní soudy nesprávně upřednostnily aplikaci vnitrostátního práva (zákona o vinohradnictví a vinařství) a v něm obsažený princip objektivní odpovědnosti za přestupek, místo aby použily přímo použitelné předpisy práva Evropské unie předvídající subjektivní odpovědnost za tento druh deliktů. Konečně prý Nejvyšší správní soud chybně aplikoval závěry Ústavního soudu z citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19
. Podle nich má totiž doklad V I 1 osvědčovat vlastnosti vína v okamžiku dovozu a s ohledem na to by mělo být zhodnoceno, u koho (dovozce, dalšího prodejce) a kdy (hned po dovozu, s časovým odstupem) je kontrola prováděna, případně zda měl mít prodejce relevantní pochybnosti ohledně kvality vína dodávaného na trh. V případě stěžovatele mělo dojít k nepovoleným enologickým postupům při výrobě vína, to však v jejím případě popírá již zmíněný (bezvadný) doklad V I 1.
11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastnice řízení.
12. Krajský soud v Brně ve vyjádření podrobně rekapituloval především zmíněný rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Byť z některých pasáží nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19
by mohl plynout "liberálnější" pohled na rozdělení důkazního břemene mezi vedlejší účastnicí a prodejci vína, Ústavní soud výklad dopadu dokladu V I 1 primárně ponechal na Soudním dvoru Evropské unie. Naopak, jestliže některé pasáže rozsudku tohoto soudu mohou indikovat uplatnění subjektivní odpovědnosti (prvek "zavinění"), jedná se pouze o terminologické nepřesnosti založené mnohostí forem odpovědnosti uplatňované v členských státech Evropské unie. Stěžovatelka pochybila, pokud v průběhu správního řízení nevyvrátila přesvědčivé důkazy správních orgánů o tom, že víno uvedené na trh neodpovídalo požadovaným enologickým postupům a pouze se spoléhala na doklad V I 1.
13. Nejvyšší správní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Námitky směřující k charakteru laboratorních měření a chybné aplikaci vnitrostátního práva (objektivní odpovědnost) stěžovatelka před správními soudy způsobem podaným v ústavní stížnosti vůbec neuplatnila a ty se tak k nim vůbec nemohly vyjádřit. Pokud se pak stěžovatelka opětovně vrací k možnosti vyvinění z odpovědnosti uplatněním dokladu V I 1, je její postoj v rozporu s právním názorem vyjádřeným Soudním dvorem Evropské unie. Navíc stěžovatelka změnila svou argumentaci oproti kasační stížnosti. V té na základě odpovědí na předběžné otázky uznala, že doklad V I 1 sám o sobě ke zproštění odpovědnosti nevede, ale poukazovala na své předchozí legitimní očekávání, že tomu tak dříve bylo a nemohla rozsudek Soudního dvora Evropské unie předvídat.
14. Vyjádření vedlejší účastnice podrobně reaguje na všechny námitky stěžovatelky. Vysvětluje, proč nelze metody laboratorních šetření považovat za nepřezkoumatelné. Tvrzení o nesprávném upřednostnění vnitrostátního práva před přímo použitelnými předpisy Evropské unie považuje za nepřípustnou novotu, zároveň je však i věcně vyvrací. Ohledně charakteru dokladu V I 1 vedlejší účastnice pokládá předpoklady obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19
za překonané pozdějším rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - doklad V I 1 cílí toliko na usnadnění celní administrativy, nejde o průkaz nepřetržité bezvadnosti vína. Stěžovatelka nebyla přímým dovozcem vína, odebírala je od dodavatele a přeprodávala jinému subjektu. Protože víno bylo dodáváno v sudech, nelze vyloučit, že k nepovoleným postupům došlo po dovozu vína - bylo pak na stěžovatelce, aby přijala příslušná opatření, kterými by zabránila uvedení nevyhovujících vín na trh.
15. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud k replice stěžovatelce. Ta zdůrazňuje, že vedlejší účastnice opět chybně vykládá povahu dokladu V I 1 - ten má svůj význam pro doložení kvality dováženého vína, porušení enologických postupů přitom mělo nastat při výrobě vína. Doporučení nalézacího soudu stěžovatelce, že měla sama kontrolovat kvalitu vína, považuje za nesouladné s realitou podnikání z důvodu vysoké ceny a nedostupnosti laboratorního testování. Tvrdí-li vedlejší účastnice, že o problematické kvalitě moldavských vín měla stěžovatelka vědět, je záhadou, proč vedlejší účastnice místo ukládání pokut nepoužila příslušné nástroje a dovozu tohoto závadného vína z Moldávie do České republika (Evropské unie) preventivně zcela nezabránila.
17. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaného spisového materiálu, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků řízení se Ústavní soud domnívá, že v posuzovaném případě takový zásah nenastal.
18. Jak již bylo vícekrát zmíněno, přezkoumávaná věc je součástí souboru případů, který lze zjednodušeně označit jako "kauzu moldavských vín", které již Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 (poté shodným způsobem rovněž v následném nálezu ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2224/19 ). Na první z nálezů se odvolávají stěžovatel i účastníci řízení, přitom však každý z nich vyvozuje z vybraných částí odůvodnění vlastní závěry.
19. Ústavní soud proto opětovně zdůrazňuje, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 rozhodnutí správních soudů zrušil z jediného důvodu, a to pro vzájemně odlišný výklad účelu (a dopadu) dokladu V I 1 prvostupňovým a stížnostním soudem. Dospěl-li Nejvyšší správní soud k rozdílnému výkladu nástroje práva Evropské unie než Krajský soud v Brně, měl se za daných podmínek, popsaných v citovaném nálezu, obrátit na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou. Ústavní soud totiž v nálezu vyložil, proč považuje interpretaci práva Evropské unie ve věci za neustálenou, tyto úvahy se nicméně vztahovaly pouze k posouzení naplnění kritérií požadavku na položení předběžné otázky obecnými soudy (srov. tzv. třetí podmínku testu obsaženého v nálezu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 ).
20. Ústavní soud neměl nikdy v úmyslu závazně vykládat právo Evropské unie, ostatně tato pravomoc mu nepřísluší (za všechny srov. nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 ). Jestliže se poté k povaze dokladu V I 1 a jeho použitelnosti pro liberaci z odpovědnosti za nenaplnění enologických postupů u vína vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie, samozřejmě zcela platí jeho interpretace. Ústavnímu soudu proto není zřejmé, proč se Nejvyšší správní soud měl v napadeném rozsudku potřebu vymezovat proti (části) obsahu nálezu sp. zn. II. ÚS 1609/18 a tvrdit, že Soudní dvůr Evropské unie "na rozdíl od Ústavního soudu ... přisvědčil dřívějšímu stanovisku Nejvyššího správního soudu tím, že obchodník s vínem se nemůže zprostit své odpovědnosti za správní delikty pouhým odkazem na existenci dokladu V I 1" (bod 35 rozsudku). Nelze nad to přehlédnout, že Ústavní soud nikdy jemu stížnostním soudem přisuzovaný názor ani nezastával; ve skutečnosti totiž v úvahách o naplnění kritérií zmíněného testu dovozoval opak ("Ústavní soud má přitom ... za to, že otázka povahy formuláře V I 1 je pro dané správní řízení sice nepochybně významná, sama o sobě však automaticky nemusí rozhodnout o jeho výsledku", srov. bod 35 a poté odůvodnění v bodech 36-38 citovaného nálezu). Ústavní soud proto jen na okraj uvádí, že podobné (a zejména neopodstatněné) "trumfování se" je zbytečné a justičnímu dialogu neprospívá.
21. Pro věc zásadní je právní názor Soudního dvora Evropské unie, že doklad V I 1 vydaný pro určitou šarži vína dováženou do Evropské unie "je relevantní pro posouzení souladu této šarže s enologickými postupy... avšak samo o sobě k prokázání tohoto souladu nestačí" (bod 69 rozsudku sp. zn. C-86/20). Není tak pravdou, že by doklad V I 1 byl pouze administrativním povolením ke vstupu do země a údaje v něm neměly význam pro otázku (ne)naplnění enologických postupů. Na druhou stranu, jak dokládá druhá část citovaného právního názoru, předložení dokladu V I 1 subjektem uvádějícím víno na trh neznamená automatickou liberaci z odpovědnosti za jakoukoliv případně zjištěnou nevyhovující kvalitu vína. Ke kontrole totiž může dojít až s (třeba i výrazným) časovým odstupem od dovozu vína z třetí země, roli hrají okolnosti uskladnění vína (sudy, lahve) a řada dalších skutečností. Toto nepopírá ani stěžovatelka, naopak se k těmto východiskům (i s odkazem na teze Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 ) v ústavní stížnosti výslovně hlásí.
22. Druhá část odpovědí na předběžné otázky v rozsudku Soudního dvora Evropské unie uvádí, že důkazní břemeno týkající se odpovědnosti za použití nesprávných enologických postupů (nad rámec předložení dokladu V I 1) nemůže být čistě na straně orgánů členského státu. Právo Evropské unie tudíž nevylučuje ani konstrukci objektivní odpovědnosti obchodníka uvádějícího víno na český trh, obsaženou v zákoně o vinohradnictví a vinařství.
23. V optice představeného půdorysu lze přezkoumat věc stěžovatelky. Jak již bylo prezentováno, pokud správní orgány ve správním řízení [a vedlejší účastnice na tom do značné míry trvá i ve vyjádření k ústavní stížnosti, což mimochodem také staví proti (údajnému) názoru Ústavního soudu] a poté v napadeném rozsudku Krajský soud v Brně argumentovaly, že doklad V I 1 je pouze administrativním potvrzením a nelze spoléhat na pravdivost údajů v něm obsažených, postupovaly do značné míry v rozporu s právem Evropské unie.
24. Není ovšem možné odhlédnout od konkrétních skutečností případu. Stěžovatelka totiž nebyla přímým dovozcem vadného vína, nýbrž přeprodávala je od jiného dodavatele; kontrola také proběhla s jistým odstupem od okamžiku dovozu. Víno se navíc nacházelo v sudech a případná manipulace s ním tak byla nepoměrně snazší. Za těchto podmínek bylo důkazní břemeno pro zbavení se odpovědnosti za porušení enologických postupů na straně stěžovatelky (jak sama přinejmenším implicitně uznává, srov. výše) nepoměrně vyšší, než kdyby například kontrola proběhla na hraničním přechodu v Mikulově u (v lahvích zakorkovaného) vína.
25. Stěžovatelka ovšem ve správním řízení žádnou tomu odpovídající argumentaci nevznesla a spoléhala se jen na předložení dokladu V I 1, což však vzhledem k právnímu názoru Soudního dvora Evropské unie postačovat nemohlo. Po seznámení se s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie u Nejvyššího správního soudu stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí nemohla předvídat a v minulosti legitimně očekávala vyvinění výhradně na základě dokladu V I 1. I kdyby však Nejvyšší správní soud tuto tezi - do značné míry popírající zásadu incidentní retrospektivy judikatury (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3303/18 nebo Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy, 2011, č. 2, s. 192-197) - připustil, stěžovatelka žádné doplňující "vyviňující" důkazy o vlastní neodpovědnosti za porušení enologických postupů u ní kontrolovaného vína nedoplnila a neučinila tak ani v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto uzavírá, že přičtení odpovědnosti stěžovatelce za správní delikt neshledává za těchto okolností protiústavním.
26. Námitky stěžovatelky, týkající se údajně neprůhledné metodiky laboratorních testů, vína jsou skutkového charakteru. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli však zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 ). Tento extrémní nesoulad ale stěžovatelka dle všeho ani neshledává; ostatně konkrétní námitky k průběhu laboratorních analýz vypořádal již nalézací soud (srov. body 50-57 jeho rozsudku). Je vhodné v tomto směru rovněž připomenout, že testování proběhlo akreditovaným postupem v akreditované laboratoři. Jestliže podle tvrzení samotné stěžovatelky obsaženého v replice [týkajícího se (ne)možnosti provádět testy vlastní analýzy vína před uvedením na trh] jsou laboratoře vedlejší účastnice jediným pracovištěm uzpůsobeným k testování kvality vína, jeví se zpochybňování postupu této laboratoře neudržitelným, neboť by při úspěšnosti této námitky v konečném důsledku nebylo možné víno v České republice testovat vůbec.
27. V případě poukazování stěžovatelky na to, že ve věci měla být použita subjektivní odpovědnost předvídaná v přednostně použitelných předpisech Evropské unie, se Ústavní soud ztotožňuje s vyjádřením Nejvyššího správního soudu a vedlejší účastnice, že jde o námitku neuplatněnou v řízeních před obecnými (resp. správními) soudy. Judikatura zdejšího soudu k tomu ustáleně uvádí, že tento druh námitek obsažený v ústavních stížnostech je nepřípustný, neboť porušuje zásadu subsidiarity řízení před Ústavním soudem v materiálním smyslu (podrobněji nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 ). Věcně nad to platí, že otázku pojetí odpovědnosti za porušení enologických postupů u vína jednoznačně předestřel v opakovaně zmíněném rozsudku Soudní dvůr Evropské unie (srov. shora).
28. Podle Ústavního soudu není udržitelné ani přesvědčení stěžovatelky, že po ní nelze z praktických a ekonomických důvodů požadovat, aby sama kontrolovala kvalitu jí na trh uváděného vína. Je samozřejmě věcí podnikatelské úvahy stěžovatelky, jestli by pro ni bylo provedení vlastních analýz kvality vín finančně únosné či nikoliv, jelikož může samozřejmě také dojít k závěru, že se jí přeprodej takového vína nevyplatí. Neexistuje ale žádné základní právo na obchodování s věcí X, které by z důvodu dosažení zisku dokonce mělo daný subjekt absurdně zprošťovat z odpovědnosti za nenaplnění právními předpisy požadovaných vlastností prodávaného zboží.
29. Konečně v replice obsaženou výčitku stěžovatelky, že měla-li vedlejší účastnice podezření na nekvalitu moldavského vína, měla raději místo pokutování obchodníků preventivně zabránit jeho veškerému dovozu, Ústavní soud považuje spíše za subjektivní komentář než právně relevantní námitku - ať již vedlejší účastnice situaci (ne)řešila jakýmkoliv způsobem, stěžovatelku to nezbavuje povinnosti jednat v souladu s právním řádem.
30. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nezjistil žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu