Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., právně zastoupeného Mgr. Karlem Jandusem, advokátem AK se sídlem Jáchymova 2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009 č. j. 20 Cdo 2862/2007-32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006 č. j. 30 Co 599/2006-15 a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. října 2006 č. j. 23 E 807/2006-3, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť nedostatek spočívající v tom, že Okresní soud Praha - východ napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009 č. j. 20 Cdo 2862/2007-32 opomněl doručit právnímu zástupci stěžovatele, byl odstraněn a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009 č. j. 20 Cdo 2862/2007-32 bylo právnímu zástupci stěžovatele JUDr. O. doručeno dne 19. dubna 2010.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 11. října 2006 č. j. 23 E 807/2006-3 Okresní soud Praha - východ nařídil podle svého rozsudku ze dne 28. června 2004 sp. zn. 5 C 28/2004 k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 14 784,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení 600,- Kč a pro náklady výkonu rozhodnutí 300,- Kč, výkon rozhodnutí srážkami z důchodu, který přísluší povinnému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") od plátce České správy sociálního zabezpečení v Praze. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2006 č. j. 30 Co 599/2006-15 usnesení Okresního soudu Praha - východ potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. dubna 2009 č. j. 20 Cdo 2862/2007-32 dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání nejsou ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dány.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. K námitce stěžovatele, že v jeho právní věci rozhodoval místně nepříslušný soud, přičemž stěžovatel nebyl poučen o možnosti vznést námitku místní nepříslušnosti, uvádí Ústavní soud následující:
Podle ust. § 252 odst. 1 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je příslušný k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, k činnosti soudu před nařízením výkonu rozhodnutí a k prohlášení o majetku obecný soud povinného. Dle ust. § 254 odst. 1 o. s. ř. se na výkon rozhodnutí užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak.
V ust. § 85 odst. 1 o. s. ř. se uvádí, že nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Ustanovení § 105 o. s. ř. určuje, do kdy je soud oprávněn z vlastní iniciativy či k námitce účastníka zkoumat místní příslušnost. Dle cit. ustanovení místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz. Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.
Zatímco k nedostatku věcné příslušnosti je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení, zkoumání místní příslušnosti se soustřeďuje pouze na začátek řízení, přičemž případný nedostatek místní příslušnosti je nadále zhojen. Na dodržení věcné příslušnosti je v o. s. ř. kladen větší důraz, než na dodržení příslušnosti místní. O tom svědčí i možnost, aby ve věci bylo místně příslušných více soudů (§ 11 odst. 2 o. s. ř.), nebo možnost delegovat věc jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (§ 12 odst. 2 o. s. ř.).
V předmětné věci z obsahu přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel sám námitku místní nepříslušnosti při prvním úkonu vznesl, a nevyplývá z něj ani, že by stěžovatel tuto námitku uplatnil v odvolacím řízení, přičemž v dovolacím řízení se dovolací soud, který neshledal dovolání stěžovatele přípustným ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., již námitkou zabývat nemohl.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006 č. j. 30 Co 599/2006-15 naopak vyplývá, že stěžovatel ve svém odvolání uvedl, že sice má své trvalé bydliště v T., ale fakticky se zdržuje na adrese manželky, a to v P. V napadených rozhodnutích Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu je pak shodně s výše uvedeným uvedena adresa stěžovatelova trvalého bydliště v T. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu