Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Vacka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem, sídlem Tržiště 366/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. září 2022 č.j. 9 As 50/2022-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastnice v dopise ze dne 28. 1. 2021 č. j. S-708/2020/007 stěžovateli vytkla, že porušil povinnosti stanovené Usnesením představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen "etický kodex"), konkrétně čl. 4 odst. 3 etického kodexu. Vedlejší účastnice přitom upozornila stěžovatele na potřebu dbát při projevech v rámci výkonu advokacie na zachování důstojnosti a vážnosti advokátního stavu tím, že činěné projevy jsou důsledně věcné a střízlivé a obecně zdvořilé a slušné. Vedlejší účastnice dále poučila stěžovatele, že v případě opětovného zaviněného porušení povinností advokáta může být jednání posouzeno jako naplňující skutkovou podstatu kárného provinění podle § 32 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii").
3. Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal, aby soud určil, že zásah vedlejší účastnice spočívající v konstatování a šíření závěru, že stěžovatel porušil výše popsaným způsobem zákon, je nezákonný. Stěžovatel rovněž navrhl, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se těchto zásahů a zaslal stěžovateli a ostatním adresátům těchto úkonů vyrozumění, že vedlejší účastnice svými tvrzeními nezákonně zasáhla do práv stěžovatele, za což se mu omlouvá, a k tvrzením vedlejší účastnice v jejích přípisech nelze pro nezákonnost přihlížet. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2022 č. j. 3 Ad 4/2021-82 žalobu zamítl, jelikož dospěl k závěru, že v daném případě stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem. Kontrolní rada vedlejší účastnice v předmětných dopisech učinila závěr, že jednání stěžovatele nenaplňuje zákonné znaky kárného provinění podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii, a proto s ním nezahájila kárné řízení. Současně dospěla k závěru, že stěžovatelovy formulace použité v rámci e-mailové komunikace s Mgr. Samkovou, konkrétně výrok "Upřímně a hluboce jsem přesvědčen, že žádný právní problém není a místo hygieny dentální je aktuálnější řešit hygienu mentální", je neuctivý a nedůstojný, a proto ho upozornila na nepřijatelnost takového jednání.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl z důvodů, které jsou zjevně nepravdivé a nemají oporu ve spisu (způsob rozhodování kontrolní rady vedlejší účastnice a její obsazení), a nesouhlasí s jeho závěrem, že upozornění kontrolní rady není sankcí. Stěžovatel má za to, že i neformální povaha napadeného zásahu má ve výsledku pro advokáta stejný dopad jako napomenutí udělené v kárném řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že mu Nejvyšší správní soud znemožnil v rámci kasačního přezkumu rozporovat závěr o údajné neznatelné intenzitě kasačním soudem konstatovaného zásahu. Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětné upozornění bylo sděleno vedlejší účastnicí protistraně, a to bez vědomí stěžovatele v době, kdy tato protistrana vedla s klientem advokáta spor, ve kterém následně argumentovala sdělením vedlejší účastnice. Podle Nejvyššího správního soudu tak v podstatě jakýkoli projev advokáta v zastoupení klienta může být vedlejší účastnicí neformálně hodnocen, a toto hodnocení může být použito protistranou klienta s odkazem na autoritu České advokátní komory jakožto orgánu veřejné moci. Stěžovatel upozorňuje na nerovný přístup Nejvyššího správního soudu k účastníkům řízení, kdy soud má postup vedlejší účastnice za nezpochybnitelný, a naopak tvrzení stěžovatele nepovažuje za pravdivá. Stěžovatel označuje závěry přijaté bez znalosti kontextu "skupinou osob schovávajících se pod hlavičkou ČAK" za nehorázné, a odmítá, aby jej takové osoby v jeho činnosti při zastupování klienta "mentorovaly či zastrašovaly" možným kárným postihem, a upozorňovaly ho na nutnost chovat se v daném sporu věcně a střízlivě.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10.
10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další].
8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu; v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před správními soudy uplatnil, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé.
9. Nejvyšší správní soud se předně ztotožnil s městským soudem v tom, že v případě výše uvedených dopisů nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a upozornil stěžovatele, že zásahová žaloba není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu, kterým se žalobce subjektivně cítí být dotčen na svých právech. Spatřuje-li stěžovatel nezákonný zásah v konstatování porušení zákona, které je součástí dopisu, jenž mu zaslala vedlejší účastnice, takové konstatování nemůže podle Nejvyššího správního soudu vůbec být zásahem ve smyslu § 82 s.
ř. s., neboť nijak nezasahuje do práv stěžovatele, a nelze s ohledem na znění čl. 17 odst. 3 etického kodexu a § 46 odst. 4 zákona o advokacii ani tvrdit, že by jím vedlejší účastnice překročila svou působnost, jak tvrdí stěžovatel. Kontrolní rada vedlejší účastnice je podle citovaných ustanovení povinna i obecně dohlížet na dodržování stavovských předpisů, mezi které patří etický kodex, a v rámci takového dohledu může i neformálně upozornit advokáta na jeho jednání, které není v souladu s etickým kodexem, byť nedosahuje intenzity kárného provinění.
Takové neformální upozornění adresované stěžovateli však samo o sobě nijak nezasáhlo do jeho práv a povinností, nestanovilo mu žádné povinnosti, neobsahovalo žádnou závaznou výzvu a nešlo o žádnou ze sankcí předpokládaných zákonem o advokacii.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, který se se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy, z nichž ústavně souladným způsobem dovodil, že pravomoc dohlížet na dodržování stavovských předpisů kontrolní rada nenaplňuje výhradně v kárném řízení, a že neformálním upozorněním adresovaným stěžovateli pouze realizovala jednu ze svých v zákoně o advokacii obecně vymezených kompetencí.
Nejvyšší správní soud naopak přisvědčil stěžovateli v tom, že postupem, kdy kontrolní rada své kritické hodnotící soudy vůči stěžovateli sdělila dopisem č. j. S-708/2020-006 Mgr. Samkové, své kompetence překročila. Daným sdělením kontrolní rada Mgr. Samkovou informovala o tom, že stěžovatelův výrok byl nevhodný, nicméně ji též informovala, že nešlo o jednání, které by svou závažností odpovídalo kárnému provinění. Podle Nejvyššího správního soudu tedy nelze říct, že by vedlejší účastnice tímto sdělením šířila o stěžovateli urážlivé, lživé či nactiutrhačné závěry.
Proto nezasáhlo toto sdělení o nevhodnosti stěžovatelova výroku do jeho práv takovým způsobem, aby bylo možné hovořit o nezákonném zásahu. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Namítá-li stěžovatel, že mu správní soudy "reálně odebraly právo na soudní přezkum daného rozhodnutí", nezbývá než opakovat, že, jak již bylo správními soudy vysvětleno, předmětné dopisy kontrolní rady nejsou rozhodnutími podle § 65 s. ř. s.
11. Spekuluje-li stěžovatel, že není zřejmé, zda dopis kontrolní rady stěžovateli nebyl případně zpřístupněn dalším osobám, či že jej teoreticky mohl sepsat externí pracovník České advokátní komory jednající na pokyn osob se zvláštním vztahem k věci, pro tato svá tvrzení nemá stěžovatel jakoukoli oporu za situace, kdy sama vedlejší účastnice sdělila, že kontrolní rada provedla v souladu s § 33 odst. 2 zákona o advokacii přípravné úkony k prověření, zda se stěžovatel svým jednáním nedopustil kárného provinění a dospěla k závěru, že jeho jednání nedosahuje intenzity kárného provinění.
Podle sdělení vedlejší účastnice poté předseda její kontrolní rady stěžovatele informoval v jeho zájmu, že opakované obdobné jednání by mohlo konstituovat kárné provinění ve smyslu § 32 odst. 2 zákona o advokacii. Ostatně uvedenými námitkami se dostatečně zabýval již městský soud zejména v bodech 10 - 13 svého rozsudku, kde také odůvodnil, že zamítl návrh stěžovatele na provedení svědeckého výslechu vedoucího kontrolního oddělení a předsedy kontrolní rady vedlejší účastnice pro nadbytečnost, když dospěl k závěru, že pro posouzení tvrzeného zásahu jsou zcela postačující listiny předložené oběma stranami sporu.
12. S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, že Česká advokátní komora nemá pravomoc rozhodovat o méně závažných porušeních zákona o advokacii. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu