Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Fialy, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šteklovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, Cheb, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 2. 2016, č.j. 9 C 166/2015-33, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, č.j. 12 Co 145/2016-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudy stěžovateli podle jeho názory odňaly práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel především namítá, že se nedozvěděl o nařízených jednáních před okresním a krajským soudem, nemohl se jich proto účastnit a hájit tak účinně svá práva. V této souvislosti brojí proti způsobu doručování předvolání k jednáním dle § 50 o.s.ř., který soudy zvolily, přestože jim sdělil, že je ze strany žalobkyň neustále šikanován a že je mu zcizována pošta. Pokud mu bylo doručováno dle § 49 o.s.ř.
(žalobní návrh společně s výzvou k vyjádření, rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu) a písemnost byla uložena na poště, vždy ji obdržel. Odvolací soud se přitom námitkou týkající se doručování písemností nezabýval. Dále stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a ani se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádaly s tím, proč je neprovedly. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal zákonem poskytnuté procesní prostředky. Stěžovatel byl v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, č.j. 12 Co 145/2016-58, poučen, že proti tomuto rozsudku lze podat dovolání, což však neučinil.
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "si je vědom té skutečnosti, že nevyčerpal zákonem požadované všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, včetně mimořádných opravných prostředků, tedy dovolání". Nicméně je přesvědčen, že je namístě, aby Ústavní soud postupoval dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože jím podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel je toho názoru, že pokud by soud i v jiných případech ignoroval indicie nasvědčující tomu, že se zásilka může dostat do nesprávných rukou a nenařídil doručování písemností do vlastních rukou dle ustanovení § 49 o.s.ř., existuje reálné nebezpečí i pro ostatní, že budou kráceni na svém právu na spravedlivý proces, a to tak, že jim bude odepřena účast u jednání soudu, protože se o jednání soudu zkrátka nedozví.
sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost, byla projednána, neboť nelze čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu.
Jinými slovy - řešení otázky vyplývající z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, když je podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, jestliže dochází k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, jestliže se jedná o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, či pokud by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu (srov. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1.
vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386 - 387, obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2087/15 ze dne 30. 9. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2339/15 ze dne 2. 9. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2402/08 ze dne 27. 11. 2008 a další).
Ústavní soud zvážil, zda ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Pouhá teoretická možnost, že by někteří další účastníci soudních řízení mohli v důsledku poměrně specifických okolností někdy v budoucnu čelit týmž problémům jako stěžovatel, pro naplnění podmínky přesahu vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepostačuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2017
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu