Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: M. B., t.č. Věznice Valdice, bez zastoupení, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 45/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 45/2015, byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a bylo mu uloženo protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že podaný návrh především nesplňuje podmínku povinného zastoupení advokátem (§ 30 zákona o Ústavním soudu), ani další podmínky kladené na návrh na zahájení řízení v § 34 a v § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Zároveň však Ústavní soud také dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal zákonem poskytnuté procesní prostředky.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, obsahuje poučení, že je proti tomuto rozhodnutí přípustné dovolání. Kontrolou v aplikaci infoSoud (dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) bylo zjištěno, že stěžovatel tohoto mimořádného opravného prostředku nevyužil. Tuto skutečnost následně dne 12. 2. 2016 Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení trestních věcí Krajského soudu v Praze a dne 17. 2. 2016 byla tato informace Ústavnímu soudu ze strany krajského soudu potvrzena také písemně. Krajský soud v Praze sdělil, že stěžovatel si dovolání zatím nepodal, neboť mu bylo teprve doručováno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Také ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat.
Za této situace Ústavní soud vyhodnotil vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání jako neúčelné a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. února 2016
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu