Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1231/2025-466, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 53 Co 271/2024-440 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. července 2024 č. j. 11 C 395/2016-418, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a městské části Praha 6, sídlem Čs. armády 601/23, Praha 6 - Bubeneč, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud konstatoval porušení jeho práv a aby každé z vedlejších účastnic uložil zaplatit přiměřené zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (o žádosti o informace), a rozhodl, že stěžovatel je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit 1. vedlejší účastnici částku 5 400 Kč a 2. vedlejší účastnici částku 4 200 Kč.
3. Obvodní soud vyšel z toho, že řízení o poskytnutí informací skončilo 6. 5. 2016 a žaloba byla podána 23. 12. 2016, načež důvodnými shledal námitky promlčení vznesené vedlejšími účastnicemi, a to i kdyby vyšel ze stěžovatelova tvrzení, že uvedené řízení skončilo až dne 30. 5. 2016 [§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")]; ohledně 2. vedlejší účastnice navíc uvedl, že skončilo-li předběžné projednávání dne 12. 8. 2015, v tomto okamžiku promlčecí lhůta ani nezačala běžet (§ 35 odst. 1 téhož zákona). Naopak nepřisvědčil stěžovateli, že námitka promlčení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, což zdůvodnil tím, že vedlejší účastnice promlčení nezavinily, resp. nezavdaly příčinu k tomu, aby se svých práv nedomáhal u soudu včas.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl, že stěžovatel a 1. vedlejší účastnice vzájemně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že stěžovatel je povinen zaplatit 2. vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, nadto shledal, že druhá vedlejší účastnice není ve věci pasivně legitimována (§ 19 zákona č. 82/1998 Sb.). Současně vysvětlil, proč stěžovatelovi nic nebránilo podat žalobu včas, a proč tedy nelze považovat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v potaz konkrétní okolnosti případu a skutečnost, že docházelo v judikatuře k překotným změnám. V jeho věci nebylo jasné stavení lhůty, je-li užito předběžné projednání u územního samosprávného celku. Upozorňuje i na to, že 1. vedlejší účastnice neplnila své povinnosti a nepostupovala příslušnému orgánu ty části žádosti, resp. nároku, za které neodpovídá stát (§ 14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). I přes nejvyšší obezřetnost neměl ani v okamžiku podání žaloby k dispozici všechny informace, a to i proto, že je zde dvojí režim uplatnění nároku a doposud není vyřešeno, která organizační složka vystupuje za stát a jak posuzovat působnost v případě, že informace jsou podávány dílem v rámci samostatné a dílem přenesené působnosti. Na to upozornil i ve své žádosti o náhradu újmy. Dovolávaje se čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatel tvrdí, že jeho přístup k soudu byl ztížen, a hrubě tak byla snížena vymahatelnost práva.
7. Stěžovatel také namítá, že po něm byla požadována maximální pečlivost, oproti tomu vedlejším účastnicím postačovalo po pěti letech vznést formálně námitku promlčení, čímž byla porušena zásada rovnosti stran. Je si vědom toho, že ohledně otázky stavení promlčecí lhůty ve vztahu k 1. vedlejší účastnici (§ 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) již bylo rozhodnuto, jak Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, je však třeba mít na zřeteli, že 2. vedlejší účastnice nesplnila své povinnosti a nárok nepostoupila 1. vedlejší účastnici. Stěžovatel trvá na tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu se závěrem obecných soudů, že námitka promlčení v daném případně nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, tedy ve svém důsledku s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo. Z napadených soudních rozhodnutí přitom dostatečně plyne, proč dané námitce nebylo možné přisvědčit, a opakuje-li stěžovatel svou argumentaci uplatněnou v daném soudním řízení, aniž by bylo zřejmé, proč by úvahy obecných soudů nemohly obstát, nelze než považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh.
11. Lze jen dodat, že podle obecných soudů důvody, proč tvrzený nárok nebyl uplatněn u soudu včas, spočívaly na straně stěžovatele (a vedlejší účastnice na to žádný vliv neměly). Uvádí-li stěžovatel, že nedošlo k postoupení jeho žádosti, takže nebylo zřejmé, jak má postupovat, ze skutkových zjištění obvodního soudu plyne, že k postoupení žádosti o odškodnění došlo, a stěžovatel tak měl (již v průběhu řízení o žádosti) znalost o tom, kdo je odpovědným subjektem. K otázce relevance změn judikatury, právní složitosti, době vznesení námitky promlčení, jakož i k otázce stavení běhu promlčecí lhůty se podrobně vyjádřil (vedle soudů nižších stupňů) Nejvyšší soud a Ústavní soud stěžovatele na jeho řádně odůvodněné závěry odkazuje.
12. Ústavní soud uzavírá, že namítanému porušení čl. 36 odst. 3 Listiny přisvědčit nemohl, neboť v procesu intepretace a aplikace zákonných předpisů, které toto ustanovení "provádějí", žádné kvalifikované vady nezjistil. Spočívá-li ústavní stížnost na námitce nesprávného hmotněprávního posouzení věci, Ústavní soud zde nevidí žádnou souvislost s tvrzeným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny či zásady rovnosti účastníků řízení, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, které zakotvují základní práva procesní povahy.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu