Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vítka, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1 - Staré Město, proti sdělení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2023 č. j. MSPH 77 INS 14732/2022-B-72, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného sdělení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného sdělení insolvenčního soudu a veřejně přístupného insolvenčního rejstříku (www.justice.cz) se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je podnět stěžovatele k přezkumu činnosti insolvenčního správce ze dne 18. 9. 2023. Insolvenční soud na majetek stěžovatele pravomocně prohlásil ke dni 6. 9. 2023 konkurs [usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 6. 2023 č. j. MSPH 77 INS 1432/2022-B-38 bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 VSPH 717/2023-B-58], jako insolvenční správce byla ke dni 30. 5. 2023 jmenována společnost ISALIS, v. o. s. V jiném insolvenčním řízení dlužníka SEOMAN, a. s. (insolvenční správce JUDr. Ing. Ivan Rott), které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 6228/2018, stěžovatel vystupuje jako věřitel č. 9 s řádně přihlášenou pohledávkou. Vzhledem k prohlášení konkursu na majetek stěžovatele vstoupil jeho insolvenční správce ze zákona do práv insolvenčního věřitele č. 9 (tedy stěžovatele) v insolvenčním řízení dlužníka SEOMAN, a. s., a stal se namísto něj účastníkem řízení. O této skutečnosti soud učinil v přihlášce pohledávky záznam.
3. Insolvenční soud napadeným sdělením po shrnutí podstatných skutečností (a též s poukazem na sdělení insolvenčního správce) konstatoval, že v činnosti insolvenčního správce, který činí úkony v insolvenčním řízení dlužníka SEOMAN, a. s., neshledává žádná pochybení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti "pokusu vyšachovat jej z dotčeného (insolvenčního) řízení". Celý text ústavní stížnosti je přitom spíše projevem nesouhlasu se způsobem vedení konkursu a zastupování insolvenčním správcem. Nesouhlasí s "výměnou" insolvenčního správce, tvrdí, že jej "dosadil" dlužník SEOMAN, a. s. a jedná se tudíž o "střet zájmů". Insolvenční správce údajně řádně nezastupuje jeho zájmy jakožto věřitele dlužníka SEOMAN, a. s.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nedisponuje žádnými přípustnými zákonnými procesními prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud současně nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takový případ se však nyní nejedná.
7. V nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti postupu insolvenčního soudu při dohlédací činnosti podle § 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Uvedená činnost je přitom samotným zákonem koncipována poměrně široce, pokud insolvenční soud v rámci ní rozhoduje o záležitostech týkajících se insolvenčního řízení a činí opatření k naplnění jeho účelu (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1857/19
). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným při ní a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17
, ze dne 19. 9. 2017
sp. zn. I. ÚS 2380/17
či ze dne 26. 5. 2020
sp. zn. II. ÚS 1335/20
).
8. Stěžovatel své námitky opírá o "střet zájmů". Takové závěry však nelze dovozovat pouze z toho, že v rámci insolvenčního řízení došlo ke změně insolvenčního správce. K této změně bylo nadto přistoupeno po řádném hlasování a nelze tudíž hovořit o protiprávnosti postupu jako takového. Je tudíž možně uzavřít, že postup insolvenčního správce se nejeví nepřiměřeným či svévolným. Stěžovatel totiž neuvádí žádné relevantní protizákonné úkony či jednání insolvenčního správce; jeho námitky jsou spíše pokračující polemikou s celou situací, která je důsledkem vyhlášení úpadku jak jeho, tak i společnosti, v níž byl jediným akcionářem. V případě, kdy by stěžovatel setrvával na svých tvrzeních o pochybení insolvenčního správce, lze poukázat na eventuální možnost požadovat náhradu újmy v souvislosti s postupem insolvenčního správce u obecného soudu. Takové úvahy Ústavnímu soudu však nyní za dané procesní situace nepřísluší.
9. Jde-li o ústavněprávní požadavky odůvodnění činnosti orgánů veřejné moci, platí, že u posuzování "adekvátnosti" vypořádání jednotlivých tvrzení (prizmatem práva na řádně vedené soudní řízení) je rozsah reakce na konkrétní námitky co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)]. Vztaženo na posuzovanou věc, Ústavní soud neshledal pochybení insolvenčního soudu co se týče obsahu odůvodnění, jeho rozsahu či snad formy, s jakou se s podáním stěžovatele vypořádal. Postup insolvenčního soudu je v daném případě v souladu se zákonem, o jeho úkonech byly učiněny příslušné záznamy do insolvenčního spisu a stěžovatel byl seznámen se změnou v osobě insolvenčního správce. Ústavní soud nadto nezjistil ani žádný prvek svévole v postupu insolvenčního soudu. Jeho postup byl - jak je již výše uvedeno - v mezích příslušné zákonné úpravy, jakkoliv ve svém sdělení neuvádí žádné konkrétní ustanovení; to ostatně nečiní ani stěžovatel, jehož argumentace o porušení jeho základních práv postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu