Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 50, Sušice, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 13 Co 270/2024-322, a výrokům I., IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2024, č. j. 0 Nc 25008/2022-264, 60 P a Nc 205/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) J. G. a nezletilých 2) J. G. a 3) M. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče matky (výrok I.), rozhodl o běžném i dlužném výživném (výroky II. a III.) a upravil styk nezletilých se stěžovatelem v režimu běžném i prázdninovém (výrok IV.). Obvodní soud současně zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče (výrok V.) a rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků I. - IV. (výrok VI.).
2. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výrocích o svěření nezletilých do péče matky a úpravě jejich styku se stěžovatelem (výrok I.). Ve výroku II. o stanovení běžného výživného stěžovateli pak rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že počátek vyživovací povinnosti otce se stanoví od 1. 12. 2023, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a ve výroku III. o nedoplatku výživného jej změnil tak, že tento nedoplatek za dobu od 1. 12. 2023 do 31. 8. 2024 ve výši 22 500 Kč pro syna a ve výši 10 500 Kč pro dceru je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2024 (výrok II.).
3. Stěžovatel s těmito závěry městského a obvodního soudu nesouhlasí, napadá je ústavní stížností, přičemž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
4. Stěžovatel má za to, že zejména městský soud nevěnoval dostatečnou pozornost názorům dětí, které podle jeho mínění preferovaly střídavou péči. Rozporuje závěr o prokázání jeho agresivního chování a nadužívání alkoholu. Namítá, že tato zjištění nemají podklad v provedených důkazech. Stěžovatel se vymezuje rovněž vůči dalšímu argumentu, z nějž soudy dovodily závěr o nevhodnosti střídavé péče, tj. vůči potřebě stabilního a neměnného prostředí související se zdravotním postižením syna. Uvádí, že si je vědom zdravotních potřeb svého syna, nicméně má za to, že tím spíše - s ohledem na jeho zdravotní stav - je pro syna důležitá péče obou rodičů. Zdůrazňuje, že důvodem vylučujícím střídavou péči nemohou být ani konfliktní vztahy mezi rodiči.
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se svěřením nezletilých do výlučné péče matky. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Městský soud a před ním též obvodní soud dostatečně vyložily důvody, které je vedly k závěru, že v nejlepším zájmu dětí je jejich svěření do výlučné péče matky. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody znovu opakovat a pro stručnost pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku městského soudu (srov. zejména bod 16).
9. K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud doplňuje následující. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, soudy v průběhu řízení zjišťovaly názor nezletilých (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 5), čímž dostály ústavněprávnímu požadavku zajištění participačních práv dětí. Poukazuje-li stěžovatel na toto kritérium a zdůrazňuje-li, že si děti přály být stejnou dobu u matky i otce, přehlíží, že jejich pozice se následně změnila, neboť vyjádřily preferenci zachování stávajícího stavu (tj. výlučné péče matky s širokým stykem otce). Soudy tuto okolnost ovšem nepovažovaly za zásadní pro případné vyloučení střídavé péče, neboť vzaly v potaz, že názor dětí se může přizpůsobovat vývoji situace (srov. rozsudek městského soudu, bod 16). Závěr o vyloučení střídavé péče, který stěžovatel nyní rozporuje, soudy dovodily až z kombinace dalších faktorů, tj. okolností na straně otce spočívajících v jeho agresivním chování a nadužívání alkoholu (tento závěr je - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - dostatečně podložen provedenými důkazy; srov. rozsudek obvodního soudu, bod 18), zdravotním stavem syna (k tomu srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 928/22
ze dne 24. 5. 2022, bod 17, v němž Ústavní soud zdůraznil, že okolností vyvracející presumpci ve prospěch střídavé péče může být např. specifický zdravotní či psychický stav dítěte, pro který by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž) i konfliktní komunikací mezi rodiči. K posledně uvedené okolnosti Ústavní soud doplňuje, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči skutečně nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče. V nyní posuzovaném případě je však podstatné, že tato okolnost byla použita toliko jako faktor doplňkový, navazující na shora uvedené důvody, z nichž obecné soudy dovodily ústavněprávně souladný závěr o svěření nezletilých do výlučné péče matky.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům městského soudu, navazujícím na závěry obvodního soudu, nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
11. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu