Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Květoslava Šimka, zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou, sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2022 č. j. 30 Cdo 1335/2022-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 28 Co 164/2021-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. ledna 2021 č. j. 42 C 85/2018-55, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavě zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 42 C 85/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2021 č. j. 42 C 85/2018-55 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 965 802 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2021 č. j. 28 Co 164/2021-93 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto zčásti pro vady [§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a zčásti jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že neunesl břemeno tvrzení ohledně obou uplatněných nároků, tedy jak v případě náhrady nákladů obhajoby, tak i v případě náhrady ušlého zisku. Stěžovatel je přesvědčen, že svůj nárok na náhradu trestním stíháním vzniklé škody i na náhradu nákladů obhajoby dostatečně specifikoval a řádně doložil. Rozhodnutí obvodního soudu je proto vadné a v rozporu nejen s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, ale i s ustanoveními o. s. ř. Podle stěžovatele pochybil i městský soud, který neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím, aniž by provedl stěžovatelem navržené důkazy. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že dostatečně nekonkretizoval dovolací důvod. Stěžovatel má za to, že řádně uvedl, a to včetně odkazu na judikaturu dovolacího soudu, v čem spatřuje přípustnost dovolání, jak jsou její kritéria vymezena v § 237 o. s. ř.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Řízení v dané věci bylo před obecnými soudy vedeno ohledně dvou samostatných nároků stěžovatele, a to nároku představujícího náhradu ušlého zisku ve výši 920 000 Kč (poté, co stěžovatel po částečném plnění vedlejší účastnicí ve výši 70 600 Kč vzal žalobu ohledně této částky zpět), a částky 45 802 Kč představující nárok na náhradu nákladů na obhajobu. IV. a) Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti nároku ve výši 45 802 Kč
7. Ohledně nároku ve výši 45 802 Kč bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že přípustnost dovolání je vyloučena podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč.
8. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Ústavní soud proto neshledal žádnou libovůli v postupu Nejvyššího soudu, neboť jeho výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ústavně souladný a není výrazem přepjatého formalismu. Odmítl-li Nejvyšší soud zabývat se věcně dovoláním z důvodu jeho nepřípustnosti ze zákona, nelze v tomto postupu spatřovat porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a ústavní stížnost je tedy v této části zjevně neopodstatněná.
9. Směřuje-li ústavní stížnost v tomto rozsahu taktéž proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že proti rozsudku městského soudu nebylo v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, stěžovatel proti němu mohl podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovateli bylo rozhodnutí městského soudu doručeno 30. 11. 2021, ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána až dne 21. 11. 2022. IV. b) Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti nároku ve výši 920 000 Kč
10. Jde-li o nárok stěžovatele ve výši 920 000 Kč, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že v dovolání absentují základní obsahové náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. vymezení důvodu dovolání, a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, v důsledku čehož trpí dovolání vadami, jež brání v pokračování dovolacího řízení.
11. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).
12. Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatel, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
13. Jak si Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel v dovolání skutečně neuvedl předpoklady jeho přípustnosti, když pouze uvedl, že přípustnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem řešena rozdílně. Žádnou takovou otázku hmotného nebo procesního práva stěžovatel v této části dovolání (bod I.) neformuloval, uvedl jen, že "soudy obou stupňů se tak dle dovolatele odchýlily od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když posoudily tvrzení dovolatele a k jejich prokázání navržené důkazy, za nedostatečně konkrétní, neurčité". Dále stěžovatel namítal, že soudy některé důkazy odmítly a některé zcela opomenuly.
14. V další části dovolání (bod II.), ve které rekapituluje průběh řízení, stěžovatel upozorňuje, že při specifikaci sporných úkonů obhajoby odkázal na k důkazu čtené stanovisko vedlejší účastnice, když v této listině byly sporné úkony uvedeny, k tomu stěžovatel bez dalšího odkázal na "například NS ČR 32 Cdo 150/2010", podle kterého vylíčení rozhodnutích skutečností může mít původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě, a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. Tato část argumentace včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího se vztahuje k části nároku ve výši 45 802 Kč, kterým, jak bylo výše uvedeno, se Nejvyšší soud nemohl z důvodů uvedených v § 238 odst. 1 písm. c) zabývat.
15. Stěžovatel dále v dovolání uvedl, že soud neprovedl důkaz předloženými listinami (fakturou a výpisem z účtu), takový postup označil stěžovatel za "v rozporu s ustálenou procesní praxí, k tomu např. NS 25 Cdo 1032/2009". Ani taková citace judikatury Nejvyššího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladu dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když citovaná věc se týkala otázky splnění podmínek pro poskytnutí poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., stěžovatel však konkrétně neuvedl, jakým způsobem se odvolací soud odchýlil v nyní posuzované věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Z obsahu dovolání je zřejmé, že jeho podstata spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) připustil, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání, ovšem s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu.
17. To platí i pro případ, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv. Ústavní soud v citovaném stanovisku s vědomím skutečnosti, že neúspěšný účastník odvolacího řízení se chce "dostat" až k Ústavnímu soudu, a musí tedy dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje, uvedl, že nemůže být za vadu podání považována skutečnost, že dovolatel za této situace uplatnil ve skutečnosti jiný dovolací důvod, než jakým je nesprávné právní posouzení věci. Uvedené však Ústavní soud opět podmínil tím, že stěžovatel v dovolacím řízení řádně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a občanského soudního řádu. Závěr Ústavního soudu vyjádřený v III. výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 o přípustnosti dovolání za situace, kdy závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, je nutno chápat jako apel, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyjádřen požadavek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
18. Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní stížnost je proto také v této části zjevně neopodstatněná, což vyplývá i z I. výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku městského a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 větě první o. s. ř., dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz § 243c odst. 2 o. s. ř).
20. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu považovat za přípustnou.
21. Pouze nad rámec věci Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel byl vyzván při jednání před městským soudem dne 25. 10. 2021, aby doplnil skutková tvrzení ohledně vyplacené odměny za vykonanou práci, navrhl k tomu důkazy a listinné důkazy předložil. Stěžovatelem předložené listinné důkazy (faktura a výpis z účtu) byly městským soudem při jednání dne 3. 11. 2021 řádně provedeny (přečteny).
22. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu