Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Jany Gavlasové, 2) Bc. Petry Kubíkové, 3) Martina Michala, 4) Heleny Vondráčkové, všech zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022 č. j. 21 Co 225/2022-110 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 6. 2022 č. j. 4 C 210/2021-95, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu osobnosti zaručené čl. 10 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 507 500 Kč. Okresní soud v Berouně v záhlaví uvedeným usnesením řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že žalobu nelze projednat pro zjevné zneužití práva na přístup k soudu a z důvodu překážky věci rozsouzené a překážky litispendence. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že újma způsobená stěžovatelům ze strany žalovaného stále trvá a prohlubuje se; žalovaný totiž zcela nesplnil povinnosti uložené mu předchozími pravomocnými rozsudky. Stěžovatelé brojí proti tomu, že nalézací soud zastavil řízení bez jakéhokoli dokazování, a považují jeho postup za svévolný. Stěžovatelé mají dále za to, že závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelé zneužívají práva k přístupu k soudu a že je zde dána překážka věci rozsouzené, je nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vrcholných soudů. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že vyjma stěžovatelky 2) podali taktéž dovolání k Nejvyššímu soudu, jeho přípustností si však nejsou jisti; stěžovatelka 2) dovolání nepodala z důvodu nízké výše svého žalobního nároku.
5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu ke stěžovatelům 1), 3) a 4) nepřípustná ve smyslu § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Z vyjádření stěžovatelů, jakož i z veřejně dostupné databáze rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelé 1), 3) a 4) proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podali dovolání k Nejvyššímu soudu (věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 0 Cdo 125/2023).
7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti je v rozporu se zásadou subsidiarity ústavního soudnictví, jakož i v rozporu s principem právním jistoty. Bylo-li podáno dovolání, musí nejprve rozhodnout obecný soud; Ústavní soud se pak zabývá přezkumem rozhodnutí obecných soudů o posledním opravném prostředku.
8. Ústavní soud vnímá, že stěžovatelé podali ústavní stížnost z procesní opatrnosti, neboť si nebyli jisti přípustností svého dovolání. K tomu však Ústavní soud odkazuje na § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatelé podali ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podaného dovolání závisí na úvaze Nejvyššího soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm Nejvyšším soudem se lze domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou stěžovatelé, oproti nyní posuzované ústavní stížnosti, řádně zpochybnit veškeré závěry obecných soudů.
9. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelům 1), 3) a 4) je ústavní stížnost návrhem nepřípustným. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
10. Ve vztahu ke stěžovatelce 2) Ústavní soud shledal, že návrh je přípustný, ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jedná se nicméně o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti vyplývá, že pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Ústavní soud však považuje odůvodnění zastavení řízení ze strany obecných soudů za udržitelné, na ústavní úrovni žádné pochybení obecných soudů neshledal. Ústavní soud proto uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky 2) napadenými rozhodnutími porušena nebyla.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelům 1), 3) a 4) ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu ke stěžovatelce 2) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu