Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, P.O.BOX 170, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 14 To 157/2022-26 ze dne 25. 10. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který měl spáchat tím, že pro jiného neoprávněně přechovával v množství větším než malém psychotropní látku (pervitin - metamfetamin), a to s úmyslem tento pervitin následně neoprávněně distribuovat dalším osobám. Podstatné dle stěžovatele je, že se osobně dobrovolně dostavil na služebnu Policie ČR tuto drogu odevzdat, avšak byl zadržen a následně usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu, konkrétně z důvodu hrozby opakování trestné činnosti, pro níž je stíhán. Ke stížnosti stěžovatele usnesení soudu prvního stupně přezkoumal i stížnostní soud a stížnost zamítl.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vazební soudy jsou povinny zkoumat nejen důvody naplnění některého z vazebních důvodů, ale také tzv. materiální stránku, konkrétně důvodnost trestního stíhání, a - vzhledem k fakultativnosti institutu vazby v českém právním řádu - souladnost uvažovaného omezení osobní svobody jako nejzásadnějšího zásahu do osobní svobody jednotlivce (formou uvalení vazby) se zásadami/principy vazby jako je přiměřenost, zdrženlivost, subsidiarita (ultima ratio), proporcionalita a další. Byť tedy napadené rozhodnutí (částečně také i prvostupňový soud) zkoumalo důvodnost trestního stíhání, tak jej dle stěžovatele nesprávně vyhodnotilo, přičemž zásady/principy vazby již obecnými soudy při vazebním rozhodování posuzovány nebyly, což vyplývá i ze samotných odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 tr. řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19 , veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
7. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19 ). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05
(N 225/39 SbNU 379)].
8. Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o jeho vzetí do vazby, zejména pak její odůvodnění § 67 písm. c) tr. řádu. Prostřednictvím těchto opakovaných námitek, kterými se již obecné soudy řádně zabývaly, stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadené rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl Ústavní soudu k závěru, že k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů v nyní projednávané věci není důvod.
Oba obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly uvalení vazby ve stěžovatelově případě nezbytným a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech, které ve svých rozhodnutích i náležitě rozvedly. Těmito skutečnostmi jsou zejména předchozí odsouzení stěžovatele za stejnou či obdobnou trestnou činnost, kdy uložené mírné výchovné tresty neměly žádoucí účinek na chování stěžovatele, nedávné propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody, nákup velkého množství pervitinu krátce před zadržením za finanční prostředky získané v automatech atd.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadené usnesení krajského soudu trpělo vadami, jak tvrdí stěžovatel a že by jím bylo jakkoli zasaženo do jeho základních práv a svobod.
9. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu