Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 59/2025-1634 ze dne 27. srpna 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení a aby věc byla podle § 23 zákona o Ústavním soudu předložena plénu Ústavního soudu k posouzení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 134/2022, aktuálně pak u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 To 250/2025, vystupuje v postavení obžalovaného. Usnesením krajského soudu č. j. 8 To 250/2025-1603 ze dne 10. července 2025 bylo rozhodnuto o tom, že senát krajského soudu 8 To není vyloučen z vykonávání úkonů v uvedené trestní věci. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel namítá, že z napadeného usnesení nevyplývá, že by o podané stížnosti rozhodl tříčlenný senát, protože je podepsáno výlučně předsedou senátu a neobsahuje formuli o tom, že rozhodl senát v tříčlenném složení. Tvrdí, že existuje důvodná pochybnost, zda přidělení věci senátu 8 To krajského soudu proběhlo podle předem známých a závazných pravidel rozvrhu práce. Uvádí, že byl po podstatnou část řízení bez reálně fungujícího obhájce v režimu nutné obhajoby, neboť jemu ustanovený obhájce byl setrvale pasivní a nekomunikoval. Dodal, že podává stížnost blanketně, a žádá, aby mu Ústavní soud stanovil dostatečnou lhůtu k obstarání advokáta prostřednictvím České advokátní komory a k doplnění stížnosti v plném rozsahu.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
5. Podstatou ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.
6. Jak bylo uvedeno, napadeným usnesením rozhodl vrchní soud o stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu o nevyloučení senátu krajského soudu z vykonávání úkonů trestního řízení. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. února 2023 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná.
Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany jeho práv. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná.
Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje.
7. Ústavní soud závěrem dodává, že nepřehlédl, že stěžovatel není zastoupen advokátem, jak to vyžaduje § 29 zákona o Ústavním soudu, a že navrhuje, aby jej Ústavní soud vyzval k odstranění vad podání a stanovil lhůtu čtyřicet pět dnů k obstarání právního zástupce z řad advokátů prostřednictvím České advokátní komory a k doplnění stížnosti. Ovšem vzhledem k tomu, že jeho ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti není způsobilá k věcnému posouzení, nebyla by ani tehdy, pokud by stěžovatel byl advokátem zastoupen. Ústavní soud tak považoval za nadbytečné stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání (absence zastoupení advokátem).
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Je-li sama ústavní stížnost nepřípustná, musí sdílet její osud i s ní spojené návrhy na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení a na předložení věci plénu Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. listopadu 2025
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu