Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky ALIVIO, s. r. o., se sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2024, č. j. 7 Co 593/2024-925, a výroku II rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2024, č. j. 25 C 62/2020-892, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Milana Krause, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala žalobu proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení tří částek: a) 577 497 Kč s příslušenstvím (kterou požadovala společně a nerozdílně i po dalších dvou žalovaných), b) 3 289 170 Kč s příslušenstvím (kterou požadovala společně a nerozdílně i po dalších dvou žalovaných) a c) 1 500 000 Kč s příslušenstvím (kterou požadovala pouze po vedlejším účastníkovi).
2. Okresní soud vydal částečný rozsudek, kterým zamítl stěžovatelčinu žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi ohledně nároků a) a b) (výrok III). Okresní soud zároveň rozhodl, že o nároku c) a náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky rozhodne v konečném rozsudku (výrok IV). Krajský soud později změnil výrok III tohoto rozsudku tak, že řízení o zaplacení částky 577 497 Kč zastavil a ve zbytku tento výrok potvrdil (rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 25 C 54/2018-344 a Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 661/2019-497).
3. Okresní soud poté vyloučil rozhodování o nároku c) do samostatného řízení (usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 25 C 54/2018-540).
4. Okresní soud v tomto řízení vyhověl žalobě ohledně nároku c), a uložil tak vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Okresní soud zároveň rozhodl o nákladech řízení ohledně všech tří žalobních nároků ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Soud tedy uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 190 676 Kč (výrok II rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 25 C 62/2020-708). Výrok II tohoto rozhodnutí je prvním ze dvou výroků napadených touto ústavní stížností.
5. Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu (výrok I rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 593/2024-925). I proti tomuto výroku stěžovatelka podala ústavní stížnost - a to konkrétně v rozsahu, v němž potvrdil výrok II rozhodnutí okresního soudu.
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadené výroky porušují její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
7. Stěžovatelka nezpochybňuje, že ve vztahu k celé žalované částce (5 366 667 Kč s příslušenstvím) byl vedlejší účastník úspěšný ze 72 % [nároky a) a b) ve výši 3 866 667 Kč s příslušenstvím] a stěžovatelka jen z 28 % [nárok c) ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím]. Stěžovatelka však nesouhlasí s tím, že soudy vycházely z tohoto poměru ve vztahu k oběma fázím řízení - tedy do i po vyčlenění nároku c) do samostatného řízení. V první fázi řízení, v němž plně uspěl vedlejší účastník, bylo použití tohoto poměru správné.
V druhé fázi řízení, v němž naopak plně uspěla stěžovatelka, však byl tento postup zcela zjevně nespravedlivý a porušil zásadu úspěchu ve věci. Tato fáze se totiž týkala pouze sporu o 1 500 000 Kč, trvala déle a bylo v ní učiněno více úkonů. Stěžovatelce by tedy měla náležet náhrada všech nákladů vzniklých v této fázi řízení. Závěry soudů vytvářejí situaci, kdy pokud účastník na základě částečného rozsudku uspěje v nadpolovičním rozsahu žalované částky, vyplatí se mu v řízení o zbytku nároku činit co nejvíce právních úkonů.
Soudy tedy chybně přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů celého řízení v celkové výši 190 676 Kč. Správně ji totiž měly přiznat stěžovatelce - a to v celkové výši 202 315,52 Kč.
8. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozdělily náhradu nákladů řízení mezi účastníky řízení podle jejich úspěchu ve věci.
9. Posouzení toho, jak rozdělit náhradu nákladů řízení mezi účastníky řízení, náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
11. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zdrženlivý. Rozhodování o této otázce je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do něj obecně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti zpravidla až tehdy, pokud je rozhodnutí o nákladech řízení projevem svévole či libovůle nebo pokud je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11; nálezy sp. zn. II. ÚS 838/25 , body 27 až 28; IV. ÚS 1391/24, bod 10; II. ÚS 1824/24, bod 14). Žádná podobná vada v této věci nenastala.
12. Stěžovatelka je podle napadených výroků povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 190 676 Kč. Způsob, jakým obecné soudy toto rozhodnutí odůvodnily, lze stručně shrnout takto: a) Stěžovatelka se v řízení domáhala zaplacení tří různých částek s příslušenstvím [a) 577 497 Kč, b) 3 289 170 Kč a c) 1 500 000 Kč]. Celková výše těchto tří nároků činí 5 366 667 Kč s příslušenstvím. b) Vedlejší účastník uspěl ohledně nároků a) a b), které dohromady činí 72 % z celkové žalované částky (3 866 667 Kč s příslušenstvím) [částečný rozsudek o nárocích a) a b) v bodě 2 tohoto usnesení].
c) Stěžovatelka uspěla ohledně nároku c), který činí 28 % z celkové žalované částky (1 500 000 Kč s příslušenstvím) [rozsudek o nároku c) v bodě 4 tohoto usnesení]. d) Zatímco vedlejší účastník tedy uspěl v rozsahu 72 % z celkové žalované částky, stěžovatelka uspěla v rozsahu 28 % z této částky. Vedlejšímu účastníkovi proto náleží nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 44 % (72 % - 28 % = 44 %). e) Tarifní hodnotou pro řízení do vyčlenění nároku c) do samostatného řízení je částka 3 866 667 Kč [tedy hodnota nároků a) a b)].
f) Tarifní hodnotou pro řízení po vyčlenění nároku c) do samostatného řízení je částka 1 500 000 Kč [tedy hodnota nároku c)]. g) Vítěznému vedlejšímu účastníkovi vznikly v obou těchto fázích náklady řízení v souhrnné výši 433 354 Kč. h) Poměrných 44 % z této částky představuje 190 676 Kč. Vedlejší účastník má proto vůči stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 190 676 Kč.
13. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní. Závěry ani odůvodnění napadených výroků nejsou svévolné, nejsou ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
14. Obecné soudy správně stanovily výši žalovaných nároků a poměr, v němž účastníci uspěli ve vztahu k celé žalované částce [kroky a) až d)]. V tomto ohledu ostatně nic nenamítá ani stěžovatelka.
15. Ústavní soud považuje za ústavně souladné i to, že soudy vycházely z různě vysokých tarifních hodnot ve vztahu k různým fázím řízení - tedy fázím před a po vyloučení nároku c) do samostatného řízení [kroky e) až f)]. Proti tomuto posouzení stěžovatelka také nic nenamítá.
16. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat ani to, jaké konkrétní náklady řízení vedlejšímu účastníkovi podle soudů vznikly a jak vysoká náhrada mu za ně náleží. To, že by mu soudy přiznaly náhradu za některé náklady neoprávněně, ostatně netvrdí ani stěžovatelka [krok g)].
17. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že soudy nepoměřovaly poměr úspěchu samostatně ve vztahu k jednotlivým fázím řízení, ale že určily za vítěznou stranu vedlejšího účastníka a poměřily úspěch stran vzhledem k výsledku řízení jako celku [krok h)]. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud v tomto ohledu hodnotí to, zda je jejich rozhodnutí zřejmým a logickým ukončením celého řízení - tedy zda odpovídá průběhu sporu a výroku ve věci (viz např. rozhodnutí uvedená v bodě 19 nálezu sp. zn. III. ÚS 2736/23 ).
18. Napadené výroky tento požadavek splňují. Zatímco v první fázi řízení uspěl ze 100 % tarifní hodnoty vedlejší účastník (tarifní hodnota ve výši 3 866 667 Kč), v druhé fázi řízení uspěla ze 100 % tarifní hodnoty stěžovatelka (tarifní hodnota ve výši 1 500 000 Kč). To, že soudy hodnotily úspěch ve věci ve vztahu k oběma fázím řízení dohromady, přitom nejlépe odráží skutečný poměr, v němž účastníci z výsledného pohledu uspěli. Stěžovatelka se v řízení domáhala částky v celkové výši 5 366 667 Kč s příslušenstvím a vedlejší účastník uspěl ohledně 72 % z této částky.
19. Ústavní soud si je vědom toho, že druhá fáze řízení trvala déle a obě strany v ní vynaložily větší množství nákladů. Poměr pro přiznání náhrady nákladů řízení se však neurčuje podle toho, jak dlouho řízení trvalo a kolik v něm bylo učiněno úkonů, ale podle výsledného úspěchu ve věci. Ten měl přitom z většiny vedlejší účastník. Pokud by přitom obecné soudy měly za to, že v druhé fázi uměle navyšoval počet nákladů řízení, mohly mu jejich náhradu odepřít. Nic takového však soudy neučinily. Žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že vedlejší účastník tímto způsobem postupoval, přitom neuvádí ani stěžovatelka.
20. Ústavní soud shrnuje, že napadené výroky neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu