Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky PS GROUP s.r.o., sídlem Dolní 165/1, Žďár nad Sázavou, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 3 Afs 29/2023-93, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad pro Kraj Vysočina ("správce daně") vyměřil stěžovatelce platebními a dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty ("DPH") za všechna zdaňovací období roku 2015 vyjma ledna a dubna 2015. Stěžovatelka totiž u správce daně nárokovala odpočet DPH za nákup velkých objemů brazilského kuřecího masa od dodavatele Trading PPM, s.r.o. Správce daně ovšem shledal, že se stěžovatelka účastnila podvodného řetězce, přičemž o své účasti na daňovém podvodu ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie ("SDEU") vědět mohla a měla, a proto nárok stěžovatelky na odpočet DPH sporoval.
2. Vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 19. 3. 2020, č. j. 11091/20/5300-21444-711275, zamítl stěžovatelčino odvolání a platební výměry potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně ("krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 29 Af 33/2020-149, zamítl. Stejným způsobem rozhodl napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud o stěžovatelčině kasační stížnosti.
3. Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
4. Stěžovatelka se vymezuje vůči způsobu vypořádání námitky týkající se přijetí preventivních opatření k zabránění její účasti na podvodném řetězci. Nesouhlasí s tím, že se Nejvyšší správní soud těmito námitkami odmítl věcně zabývat, a to s odůvodněním, že téměř doslova odpovídají žalobním bodům. Stěžovatelka má dále za to, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí nepřípustně odchýlil od své předchozí judikatury, aniž by tento odklon odůvodnil. Kasačnímu soudu vytýká, že např. nevysvětlil, z jakého důvodu nemusely daňové orgány vést dokazování za účelem objasnění obvyklé praxe při obchodování s mraženým masem, nebo že jí v rámci naplnění tzv. vědomostního testu nepřípustným způsobem kladl k tíži skutečnost, která nastala až ex post, tj. po uskutečnění posuzovaného zdanitelného plnění (poukazuje na tzv. vědomostní dopis, u něhož však soudy nezohlednily, že jí byl doručen až po uskutečnění naprosté většiny obchodů).
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem a procesním postupem soudů a správních orgánů, podle nichž bylo neuznání jejího odpočtu na dani a následné doměření daně a stanovení penále z důvodu její účasti na daňovém podvodu v souladu se zákonem. Posouzení této otázky je ovšem především záležitostí zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům a nikoli Ústavnímu soudu.
8. Odmítnutí nároku na odpočet z důvodu účasti na podvodu na DPH není samo o sobě protiústavní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/21 ze dne 4. 1. 2022, bod 6). V návaznosti na judikaturu SDEU i Nejvyšší správní soud při výkladu zákona o DPH dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH je nutno odmítnout osobě, která věděla nebo měla vědět, že se účastní podvodu na DPH. Ústavní soud již dříve potvrdil, že byť tato podmínka odmítnutí nároku na odpočet není výslovně vyjádřena v zákoně, je možno ji ze zákona vyvodit, což je souladné s čl. 11 odst. 5 Listiny.
9. Žádné protiústavní vady nemělo odmítnutí tohoto nároku ani v případě stěžovatelky. Stěžovatelka v zásadě opakuje argumentaci, kterou uplatnila v průběhu předchozího řízení (tj. zejména v jí podané kasační stížnosti i správní žalobě). Její námitky však byly vypořádány již obecnými soudy. Odpověď na stěžovatelčiny námitky lze shrnout tak, že daňové orgány identifikovaly dostatečně určitě typ podvodného řetězce a na základě řady objektivních okolností prokázaly, že stěžovatelka o podvodu na DPH věděla nebo přinejmenším vědět mohla, aniž by ovšem přijala dostatečná rozumná opatření, jež by její účasti na podvodu zabránila.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů (srov. např. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem podústavního práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze sp. zn. IV. ÚS 570/03 dne 30. 6. 2004). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku považuje odůvodnění Nejvyššího správního soudu na rozdíl od stěžovatelky za logické a dostačující s tím, že na jeho právní závěry v podrobnostech odkazuje. Z tohoto rozsudku, navazujícího na rozhodnutí krajského soudu, je dostatečně patrné, v čem spočívá naplnění jednotlivých kroků třístupňového testu odepření odpočtu na DPH. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky postačí stručně uvést, že naplnění subjektivní stránky uvedeného testu, tj. posouzení toho, zda stěžovatelka věděla či měla vědět, že se účastní daňového podvodu, nebylo prokázáno pouze tzv. vědomostním dopisem, jehož využití v rámci právního posouzení svého případu stěžovatelka rozporuje, ale rovněž řadou dalších objektivních okolností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 49; k těmto objektivním okolnostem srov. rozsudek krajského soudu, body 40-46).
Stěžovatelce rovněž nelze dát za pravdu v tom, že by se snad správní orgány a správní soudy nezabývaly dokazováním za účelem objasňování obvyklé praxe na daném trhu (srov. např. hodnocení nastavení platebních podmínek - napadený rozsudek, bod 56). Ústavní soud konečně neshledává ústavní deficit ani ve způsobu vypořádání námitek týkajících se třetího kroku shora uvedeného testu, tj. přijetí preventivních opatření. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka v průběhu celého předchozího řízení předkládala obdobnou argumentaci.
Námitky týkající se preventivních opatření byly vypořádány již vedlejším účastníkem řízení, jehož závěry následně přezkoumal krajský soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 48). Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nelze vytýkat, že se shodnými námitkami odmítl zabývat věcně, a to jednoduše proto, že účelem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již adekvátně zabýval krajský soud. Na tomto postupu Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud cokoliv protiústavního.
11. Lze tak uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a posoudily ji v souladu s aplikovanými právními předpisy. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému a pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy i správními orgány, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch, což ovšem s ohledem na neopodstatněnost jejích námitek není možné.
12. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu