Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2021 č. j. 20 Co 293/2021-1613 v části, v níž byl potvrzen III. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. června 2021 č. j. 0 P 55/2016-1572, a proti III. výroku uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a S. S. a nezletilé R. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh první vedlejší účastnice (matky) na zvýšení výživného, placeného stěžovatelem (otcem), od 1. 9. 2019 o částku 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně (I. výrok) a návrh stěžovatele na snížení výživného na částku 5 000 Kč měsíčně (II. výrok). K návrhu stěžovatele byl nově upraven jeho styk s nezletilou vedlejší účastnicí tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou v každém lichém týdnu v roce od pátku od 16 hodin do neděle do 19 hodin a v každém sudém týdnu v roce od úterý od 15 hodin, kdy nezletilou převezme v bydlišti první vedlejší účastnice, do středy do 8 hodin, kdy nezletilou předá do školského zařízení; dále byl upraven styk o svátcích a prázdninový styk (napadený III. výrok). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o povinnosti první vedlejší účastnice nezletilou na styk připravit a stěžovateli ho umožnit, byl zamítnut návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (IV. až VI. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o návrhu stěžovatele na snížení výživného změnil tak, že vyživovací povinnost, naposledy upravená rozsudkem městského soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 20 Co 104, 1069/2016-544 na 13 800 Kč měsíčně, se počínaje 1. 11. 2021 snižuje na 8 000 Kč měsíčně (I. výrok). Ve výroku o styku stěžovatele s nezletilou rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že nově upravil styk o letních prázdninách, jinak ho potvrdil (napadený II.
výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). K úpravě běžného styku (výlučně proti ní směřuje ústavní stížnost - pozn. Ústavního soudu) městský soud uvedl, že rozhodnutí obvodního soudu považuje za správné, přičemž výtky stěžovatele shledal nepatřičnými. Obvodní soud dle něj citlivě uvážil zásadní zájem na postupném rozšiřování styku nezletilé se stěžovatelem v kontextu s vyjádřením samotné nezletilé, jež se v řízení vyslovila pro zachování stávající úrovně styku. Závěry o vyšší citlivosti nezletilé a nižší odolnosti vůči změnám soud nepovažoval na rozdíl od stěžovatele za účelové ani spekulativní, když se podávaly z mnoha lékařských zpráv (naposledy ze dne 4.
3. 2021) i ze znaleckého posudku, vypracovaného v řízení. Soud považoval za nutné rozšiřovat styk nezletilé se stěžovatelem a jeho rodinou citlivě a postupně, neboť opak by mohl vést k negativní reakci nezletilé. Stanovenou úpravu styku shledal optimální pro adaptaci nezletilé na delší dobu pobytu u stěžovatele, přičemž odkazoval-li stěžovatel na předchozí úpravu každotýdenního styku, pomíjel, že šlo o styk jen na několik odpoledních hodin (každé úterý a čtvrtek od 15 hodin do 19 hodin), přičemž nově stanovený styk s přespáním v domácnosti stěžovatele v průběhu týdne je na kvalitativně jiné úrovni a nezletilé je třeba poskytnout čas k tomu, aby si na takovou úpravu zvykla.
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv i práv nezletilé zejména v trvalém a bezdůvodném omezování jejich vzájemného styku soudy. Stěžovatel se průběžně domáhá vydání nového soudního rozhodnutí, kterým by byla stanovena buď střídavá péče anebo alespoň široká úprava styku, přičemž je přesvědčen, že stávající rozhodnutí jsou rozporná s pravidly pro úpravu styku, která byla již dříve vyložena judikaturou Ústavního soudu. Soudy neporovnaly dopady vyhovění stěžovatelem navržené úpravy styku se soudem zvolenou úpravou pohledem přínosů a negativ pro nezletilou a nerespektovaly právo rodičů na zásadně shodný rozsah styku, když stěžovateli poskytly 14x menší výchovný prostor ve všední dny než první vedlejší účastnici. Pochybení stěžovatel konečně spatřuje i v dokazování provedeném v řízení, když má za to, že soudy opřely svá rozhodnutí o skutkové okolnosti, které jsou neaktuální a jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými z později provedených důkazů.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Nebylo možno přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilé vedlejší účastnice. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2900/16 či usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 455/19 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Judikatura Ústavního soudu pak dále rozlišuje dvě situace. Jsou-li zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl i jen podat ústavní stížnost jménem, případně ve prospěch dítěte, a ústavní stížnost takto podanou (případně její část) je třeba odmítnout jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Od toho nutno ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, avšak rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem či ve prospěch dítěte, nicméně pro další řízení před Ústavním soudem je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jeho jmenování by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti; jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by naopak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18 ).
7. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti výrokům soudních rozhodnutí, jimiž byl upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilou. Ačkoliv obsah podání i zjištění obecných soudů nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatele, který se snaží prostřednictvím nezletilé dosáhnout prosazení především svých vlastních zájmů, nelze s jistotou uzavřít, že by rozpor mezi jejich zájmy byl natolik zjevný, že by bylo namístě ústavní stížnost v rozsahu, v němž je namítáno porušení základních práv nezletilé, bez dalšího odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně nepovažoval za účelné jmenovat nezletilé opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, kterou by ani jeho jmenování nebylo nijak způsobilé zvrátit.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
10. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14 ). Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v napadených výrocích soudních rozhodnutí shledány nebyly.
11. Ačkoliv Ústavní soud rozumí touze stěžovatele trávit s nezletilou co nejvíce času a nezpochybňuje jeho zájem podílet se na její výchově v co největší možné míře, je nezbytné připomenout, že při rozhodování o péči a o styku s nezletilým dítětem je soud vždy povinen sledovat především zájem tohoto dítěte, byť i na úkor zájmů rodičů či některého z nich. Z ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel se ve své argumentaci fakticky zaměřuje především právě na aspekt "spravedlivého" rozložení času stráveného s nezletilou mezi něj a první vedlejší účastnici, když pochybení soudů shledává zejména v tom, že první vedlejší účastnici bylo v důsledku vydaných soudních rozhodnutí umožněno trávit s nezletilou ve všedních dnech mnohem více času než jemu. Takovouto argumentaci však Ústavní soud nemůže podpořit.
12. Z příslušných částí soudních rozhodnutí, proti nimž směřují stěžovatelovy námitky, je totiž zřejmé, že oba soudy náležitě zjišťovaly zájem nezletilé a odpovídajícím způsobem ho promítly do svých závěrů. Nezletilá (ve věku osmi let) se v řízení před obvodním soudem vyjádřila tak, že na styku se stěžovatelem nechce nic měnit a ráda by ho ponechala v dosavadním rozsahu; ze znaleckého posudku PhDr. Michalové a z lékařské zprávy ze dne 4. 3. 2021 vyplynulo, že nezletilá se obtížně přizpůsobuje, nemá ráda změny a že trpí neorganickou poruchou spánku, která má zřejmě psychickou příčinu (srov. zejm. body 43, 51, 52 a 60 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, případně bod 7 odůvodnění rozsudku městského soudu). Především z těchto důvodů pak soudy shledaly, že je zapotřebí styk stěžovatele s nezletilou rozšiřovat velmi citlivě a pozvolna. Vůči rekapitulovaným závěrům soudů, stejně jako vůči způsobu, jakým tyto závěry zdůvodnily, Ústavní soud nemá výhrad.
13. Za neopodstatněné pak považuje i námitky stěžovatele vůči soudy provedenému dokazování. Stěžovatelova argumentace v této části představuje pouhou polemiku s názorem soudů, nadto podpořenou toliko zvýrazněnými částmi citací odborných zpráv, s jejichž závěry se však soudy vypořádaly (srov. např. závěrečnou část bodu 60 odůvodnění rozsudku obvodního soudu či bod 7 odůvodnění rozsudku městského soudu). Stěžovatelem tvrzené rozpory mezi důkazy nebo jiné natolik závažné vady, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu, se z napadených rozhodnutí nepodávají.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví uvedenými výroky rozsudků obvodního soudu a městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu