Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti C. B., zastoupené Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Rolnická 1636/21a, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2007 č. j. 22 Cdo 2338/2006-142, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2005 č. j. 42 Co 413/2005-97, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. května 2005 č. j. 11 C 180/2002-69, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení a 1) J. H. a 2) Z. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost právního posouzení změny poměrů a vlivu této změny na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, zatěžujícího pozemek parcela č. 32/1 v katastrálním území Větřkovice u Vítkova, který je vlastnictvím stěžovatelky, a který slouží nemovitostem ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že věcné břemeno již neodpovídá podmínkám užívání sousedících nemovitostí zejména z toho důvodu, že od doby jeho vzniku došlo ke stavebně technickým úpravám sousedící nemovitosti ve vlastnictví vedlejších účastníků zejména tím, že hospodářské budovy se změnily či byly zrušeny v souvislosti se zánikem chovu hospodářských zvířat. Tyto změny poměrů jsou podle názoru stěžovatelky natolik výrazné, že již neodůvodňují další trvání tohoto věcného břemene. Navíc vedlejší účastníci prý stavební činností získali možnost přístupu na své pozemky přes vlastní pozemky.
Ve vztahu k tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka pouze uvádí, že ze strany obecných soudů došlo k porušení "procesní poučovací povinnosti soudů" podle ustanovení § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dále namítá, že tyto soudy porušily její procesní práva tím, že bezdůvodně nevyhověly důkaznímu návrhu stěžovatelky na "ohledání místa samého".
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z hlediska dodržení tohoto základního práva.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, které v řízení dovodily obecné soudy, včetně soudu dovolacího. Stěžovatelka vznáší námitky proti zjištění skutkového stavu a nesouhlasí s odmítnutím jejího návrhu na doplnění dokazování zjištěním stavu věci na místě samém jako nadbytečného. V tomto směru Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil závěr, že proces dokazování a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, kterou realizují samostatně bez zasahování z vnějšku za předpokladu, že postupují v mezích vymezených obecnými zásadami civilního procesu, zejména pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Pokud obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., a hodnotily všechny důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně, tj. jasně a srozumitelně vysvětlily, o které důkazy opřely své závěry a které nepovažovaly pro své rozhodnutí za podstatné, nelze usuzovat, že by postupem obecných soudů v procesu dokazování došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Je také třeba připomenout, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, které účastnící navrhují.
Jestliže obecné soudy dospějí k závěru, že navržený důkaz neprovedou, musí se s tím vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Z výše uvedeného důvodu lze uzavřít, že pokud neprovedl soud navržený důkaz s odkazem na jeho nadbytečnost, neporušil zásady dokazování a tedy ani spravedlivého procesu.
Dále stěžovatelka namítá porušení ustanovení § 5 o. s. ř. s velmi kusým odůvodněním, "že nebyla splněna procesní poučovací povinnost soudů". Protože Ústavní soud není obecným přezkumným soudem, nelze tvrzené porušení posoudit bez bližšího odůvodnění, z něhož by bylo zřejmé, kdy, resp. v jaké fázi řízení a k jakým procesním právům či povinnostem se takového poučení mělo stěžovatelce dostat.
Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že změnu poměrů nelze spatřovat ve změně rozsahu využívání oprávnění z věcného břemene. V původní podobě byla služebnost využívána k chůzi, průhonu dobytka i k jízdě zemědělskou technikou. Současné využívání oprávnění z věcného břemene rovněž k jízdě autem (ať již osobním či nákladním) znamená pouze fakt, že vedlejší účastníci své oprávnění využívají ke stejnému účelu, pouze způsobem odpovídajícím současnému technickému pokroku.
Protože znění občanského zákoníku nijak nedefinuje, v čem má změna poměrů, která by naplňovala důvod pro změnu věcného břemene, spočívat, či jak by se měla projevovat, je povinností soudu v rámci jeho uvážení postupovat tak, aby vzal v úvahu všechny okolnosti na straně obou účastníků řízení. Ústavní soud neshledal, a stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti ani nenamítala, že by obecné soudy v pravomocně skončeném řízení porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, která by mohla současně znamenat i porušení práva na spravedlivý proces. Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu