Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Milotové, zastoupené Mgr. Michalem Večeřou, advokátem se sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014 č. j. KSBR 32 INS 1054/2013, 29 NSČR 81/2014-A-40, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2013 č. j. KSBR 32 INS 1054/2013, 1 VSOL 216/2013-A-10 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2013 č. j. KSBR 32 INS 1054/2013-A-5, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.
8. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterým byly v podstatě aprobovány závěry soudu nalézacího (insolvenčního) a odvolacího, vykazovalo nějaké ústavněprávní deficity (kvalifikované vady). Jak bylo shora uvedeno, důvodem pro zastavení řízení o dovolání byla skutečnost, že stěžovatelka neodstranila vytýkanou vadu nezastoupení své osoby advokátem, ačkoli, jak vyplývá ze spisu vyžádaného Ústavním soudem, o následcích neodstranění takového nedostatku byla řádně poučena. Ústavní stížností přitom stěžovatelka výslovně ani nebrojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení proti rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce stěžovatelce.
10. Pokud stěžovatelka vytýkanou vadu ve stanovené lhůtě neodstranila, nelze shledávat protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom, že dovolací řízení, jak mu ukládá zákon, zastavil. K tomu je nutno nad rámec ústavní stížnosti dodat, že závěry Nejvyššího soudu o zjevně bezúspěšném uplatňování práva ze strany stěžovatelky, které brání tomu, aby stěžovatelce byl ustanoven zástupce z řad advokátů (§ 138 odst. 1 část věty před středníkem občanského soudního řádu ve spojení s § 30 občanského soudního řádu), byly v daném případě zcela namístě. Ústavní soud tak jen může odkázat na doporučení, která stěžovatelce poskytl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí k tomu, aby eventuálně další insolvenční návrh (jehož podání nic nebrání) bylo možné soudy projednat, tj. obrátit se při jeho sepisu na některou z občanských poraden, event. za tímto účelem zvážit podání žádosti o ustanovení zástupce ještě před podáním takového návrhu.
11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu