Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Floriána, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Brno, Josefská 504/8, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. ledna 2024, č. j. 11 C 127/2022-122, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2024, č. j. 18 Co 188/2024-145, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Silvie Vagnerové, zastoupené Mgr. Petrem Sopuchem, advokátem, sídlem Běhounská 4/20, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1, (" Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu, jakož i z ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastnice podala k Okresnímu soudu Brno-venkov žalobu na plnění ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, částka měla představovat půjčku žalovaného stěžovatele od vedlejší účastnice. V řízení před soudem prvního stupně bylo v důsledku dispozičního oprávnění vedlejší účastnice (v návaznosti na skutečnost, že stěžovatel částku ve výši jistiny vedlejší účastnici po podání žaloby uhradil), nakonec rozhodnuto výrokem I napadeného rozhodnutí okresního soudu o částečném zastavení řízení.
Dále bylo meritorně rozhodováno výrokem II napadeného rozhodnutí o plnění, jehož výši lze označit za bagatelní (8 375,05 Kč), a to tak, že je stěžovatel povinen uvedenou částku zaplatit vedlejší účastnici. Výrok III je akcesorickým výrokem o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, který soud odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o. s. ř.") ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., a vedlejší účastnici jako úspěšné přiznal v plném rozsahu náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli v celkové výši 78 800 Kč.
3. Stěžovatel byl okresním soudem současně nesprávně poučen o možnosti podat opravný prostředek (odvolání). Původně blanketní odvolání do všech výroků rozsudku okresního soudu stěžovatel v podání ze dne 24. 5. 2024 omezil tak, že jej vzal zpět v rozsahu, v němž směřovalo do výroku I rozsudku okresního soudu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
4. Krajský soud v rozsahu, v němž odvolání směřovalo proti výroku I rozsudku okresního soudu, podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil (výrok I), a v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům II a III rozsudku okresního soudu, odvolání podle § 202 odst. 2 o. s. ř. odmítnul (výrok II). Krajský soud označil předmět řízení za bagatelní s tím, že proto se ani akcesorickým nákladovým výrokem nemohl zabývat.
II. Argumentace v ústavní stížnosti a vyjádření k ní
5. V ústavní stížnosti stěžovatel označil rozhodnutí krajského soudu za vnitřně rozporné a vadné. Podstatu jeho argumentace ve věci samé lze stručně shrnout tak, že při výpočtu sazby mimosmluvní odměny měl okresní soud vycházet z výše tarifní hodnoty, která odpovídá snížené výši předmětu řízení. Krajský soud měl odvolání jako přípustné věcně projednat v plném rozsahu, neboť okresní soud svým vlastním procesní postupem zapříčinil skutečnost, že o částečném zpětvzetí v části předmětu řízení, jakož i o zbytku předmětu řízení bylo rozhodnuto jediným rozhodnutím, které se fakticky týkalo jak jistiny 140 000 Kč, tak příslušenství. Stěžovatel rovněž odkázal na bližší okolnosti případu a souvisejících sporů, které dále rozvíjel v doplnění ústavní stížnosti.
6. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření setrvala na svém dosavadním procesním stanovisku. Navrhla ústavní stížnosti nevyhovět a požadovala přiznání náhrady nákladů řízení.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se zabýval tím, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná. Dospěl k závěru, že tomu tak je. Stěžovatel se obrátil na odvolací soud v bagatelní věci, byl však veden chybným poučením soudu prvního stupně. Následně ve stanovené lhůtě podle zákona o Ústavním soudu napadl rozhodnutí prvostupňového i odvolacího soudu ústavní stížností. S ohledem na chybné poučení je zjevné, že ze strany stěžovatele nešlo o nadbytečné vyčerpání řádného opravného prostředku, kterým by si stěžovatel uměle prodlužoval lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
V tomto případě okresní soud marně "otevřel" stěžovateli přístup k odvolacímu soudu. Nesprávné poučení soudu o přípustnosti řádného opravného prostředku zásadně nemůže jít k tíži účastníka v řízení před Ústavním soudem - nemůže vést k odmítnutí ústavní stížnosti jako opožděné či nepřípustné. Stěžovatel se tedy na Ústavní soud obrátil včas a vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani posuzovat jejich výklad konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li jejich postup excesivní a překračuje-li meze ústavnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999).
10. Předmětem posuzované věci je výrok o náhradě nákladů řízení ve výši 78 800 Kč. Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, ve kterém uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji činí v ústavní rovině dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádné argumenty, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru, že v jeho věci existují mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny natolik významnou, aby ji Ústavní soud podrobil meritornímu přezkumu.
11. Stěžovatel se domnívá, že předmět řízení bagatelní není a že odvolání ve skutečnosti bylo přípustné. Upozorňuje, že okresní soud rozhodl jedním usnesením o částečném zpětvzetí a současně meritorně rozhodl o zbytku předmětu řízení. Na takové rozhodnutí podle stěžovatele nelze nahlížet tak, že se týká řízení v bagatelní výši, protože sám okresní soud svým procesním postupem učinil předmět řízení bagatelním. Jak ovšem správně uvedl krajský soud, ve sporném řízení rozhoduje o rozsahu jeho předmětu žalobce.
Vezme-li žalobu částečně zpět, dochází tím (vyjma případu uvedeného v § 96 odst. 3 o. s. ř.) k danému okamžiku k omezení předmětu řízení. Zde navíc došlo ke zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí pro chování stěžovatele (jeho částečné plnění až po podání žaloby). Pokud by si účastníci řízení vzájemně záměrně částečně plnili až po podání žaloby a předmět řízení by se měl stále považovat za převyšující hranici bagatelnosti, účastníci by si postupným plněním uměle zajišťovali plejádu opravných prostředků i v bagatelních věcech.
Tato situace Argumentace stěžovatele se systematice a pojetí opravných prostředků v civilním řízení příčí, přičemž v podrobnostech lze stěžovatele odkázat na podrobné a logické odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (body 4 - 6). Ostatně pokud by Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že nešlo o spor v bagatelní výši a krajský soud měl odvolání projednat, musel by stěžovatel kromě odvolání vyčerpat též dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu § 240 odst. 3 občanského soudního řádu, což neučinil.
Argumentace stěžovatele je tedy nekonzistentní s jeho procesním postupem, jeho námitky jsou na základě shora uvedeného nedůvodné.
12. Nedůvodná je i argumentace, že okresní soud měl ve smyslu § 150 o. s. ř. zohlednit návrhy stěžovatele na avizované budoucí splátky, kterým měl podle své argumentace v konečném důsledku dostát. Stěžovatele zbývá odkázat na to, že v duchu citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 není úkolem Ústavního soudu, aby účelnost jednotlivých úkonů přehodnocoval.
13. Při posuzování, zda je předmět řízení před okresním soudem bagatelní, krajský soud mimo jiné podotknul, že po částečném zpětvzetí žaloby se při určení výše odměny zástupců účastníků (advokátů) vychází bez dalšího z nižší tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel z toho dovozuje, že okresní soud v rozporu s touto argumentací odvolacího soudu za tarifní hodnotu nepovažoval sníženou částku 8 375,05 Kč, ale vycházel z původního (celého) předmětu řízení. To však neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu.
Úkony, které byly učiněné před částečným zpětvzetím žaloby ze dne 8. 1. 2024, byly okresním soudem zcela správně vypočteny z dosavadní vyšší tarifní hodnoty odvozené od původního předmětu řízení podle § 7 odst. 5 advokátního tarifu (celkem 10 úkonů). Jediný úkon, který byl učiněný po částečném zpětvzetí, tj. úkon ze dne 9. 1. 2024, zcela správně vychází z nižší tarifní hodnoty podle § 7 odst. 4 advokátního tarifu. V tomto ohledu lze rovněž odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 302/2014, podle kterého se tarifní hodnota ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu v průběhu řízení se může měnit, a to nejen v důsledku změny předmětu řízení (rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby), ale i v dalších případech.
14. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, výrokem I ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, výrokem II vedlejší účastnici nepřiznal náhradu zastoupení před Ústavním soudem. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak.
V odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, Ústavní soud však v tomto případě neshledal natolik mimořádné a výjimečné okolnosti odůvodňující tento postup (obdobně srov. usnesení sp. zn. II.
ÚS 100/20
ze dne 26. 1. 2021).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu